O co jde

Jakmile máš v malíku expozici, ostření a kompozici, otevírá se ti prostor pro fígle, který z obyčejný fotky udělá něco, co lidi zastaví. V týhle lekci se podíváme na tři takový oblasti: dlouhou expozici, co umí zachytit čas úplně jinak, než ho vidí tvoje oko, panoramatickou fotku, která slepí víc snímků do jednoho širokýho záběru, a optický iluze, díky kterým konečně pochopíš, proč fotoaparát „nevidí" to samý, co tvůj mozek.

Všechny tři mají jedno společný – chtějí od tebe trochu teorie navrch, ale odmění tě snímky, co se z ruky prostě normálně nedaj vyfotit. Tak jdeme na to.

Slovníček pojmů

  • Dlouhá expozice – snímek s dlouhým expozičním časem (zhruba od 1 sekundy nahoru, klidně desítky sekund i víc), který zaznamená pohyb jako rozmazání.
  • ND filtr (neutrální šedý filtr) – filtr před objektivem, co rovnoměrně ubere množství procházejícího světla, a dovolí ti tak použít delší čas i za bílýho dne.
  • EV (f-stop) – jednotka, kterou se udává síla zeslabení světla ND filtrem; každej stupeň EV znamená zeslabení na polovinu.
  • Panorama a sešívání snímků (stitch) – spojení víc fotek pořízených postupným otáčením fotoaparátu do jednoho širokýho záběru.
  • Projekce obrazu – způsob, jak se prostor kolem tebe (vnímaný jako „koule") promítne na plochej snímek.
  • Rectilineární projekce – standardní projekce běžných objektivů, která drží rovný čáry rovný.
  • Cylindrická projekce – projekce vhodná pro panoramata se záběrem zhruba od 120° až po celejch 360°.
  • Uzlový bod objektivu (nodal point) – zažitý, i když technicky nepřesný název pro bod (přesněji no-parallax point / vstupní pupila), kolem kterýho musíš fotoaparát při focení panoramatu otáčet, aby nevznikala paralaxa.
  • Paralaxa – zdánlivej posun bližších a vzdálenějších předmětů vůči sobě při otočení fotoaparátu, kterej ti komplikuje spojování snímků.
  • Optická iluze – jev, kdy oko a mozek vyhodnotí obraz jinak, než jak to fyzikálně opravdu je.
  • Kognitivní iluze – iluze, co vzniká, když se mozek snaží v obraze rozpoznat něco známýho.
  • Geometrická iluze – zkreslený vnímání délky, plochy nebo zakřivení čar, protože si prostor špatně odhadneme.

Kouzlo dlouhé expozice

Většina focení dneska jede na krátký expoziční časy – jsou pohodlný, zastaví pohyb a fotoaparát je zvládne i z ruky. Právě proto se na dlouhý expozice trochu zapomíná. Přitom stačí pevnej stativ, kus trpělivosti a občas ND filtr, a máš před sebou úplně jinej svět focení.

Dlouhej čas totiž rozmaže všechno, co se během expozice hejbe – klasika je tekoucí voda, která se z dlouhý expozice změní v hedvábně hladkou plochu, dál mraky táhnoucí se po obloze, nebo světla projíždějících aut, co udělaj barevný stopy. Cokoli nehybnýho (stativ, pevná scéna) naopak zůstane ostrý. A z toho vznikaj snímky, který nejsou jen dokumentární, ale vyloženě výtvarný – ukážou scénu tak, jak ji lidský oko nikdy vidět nemůže.

Aby bylo rozmazání fakt vidět, nestačí časy v řádu zlomků sekundy – potřebuješ sáhnout po časech od zhruba 1 sekundy nahoru. A to už chce pevnej stativ: i drobný zachvění fotoaparátu na jeho vrcholu rozmaže celej snímek, nejen tu část, co rozmazat chceš. Zvlášť na větrných místech (typicky pobřeží) rozevři stativ pořádně a hlídej, ať ho nerozhoupe vítr nebo náhodnej náraz. Když fotíš za tmy, hoď si k sobě i malou baterku, ať se kolem stativu neplácáš poslepu.

Hraní si s bleskem. Docela zábavná věc je zkombinovat dlouhou expozici s bleskem. Fotoaparát dáš na stativ, nastavíš dlouhej čas (třeba 30 sekund) a sám se během expozice pohybuješ po scéně a ručně odpaluješ externí blesk tam, kam chceš přisvítit. Tvoje chození přitom vidět není (na scéně je jen tma), zato krátký záblesky osvětlí přesně to, co potřebuješ – vzniknou tak snímky, kde blesk simuluje světla nebo reflektory i tam, kde by je divák vůbec nečekal. Jen dávej pozor na vlastní stín, ať sám sebou nezastíníš to, co zrovna osvětluješ.

Denní dlouhá expozice a ND filtr. Dlouhá expozice není jen záležitost soumraku a noci – funguje i ve dne, ale potřebuje neutrální šedej filtr (ND filtr). Přes den je totiž světla tolik, že ani při nejvyšším clonovým čísle a nejnižší citlivosti nevyjde delší čas než zlomek sekundy. ND filtr světlo rovnoměrně ubere, a tak jde exponovat vteřiny i za jasnýho dne.

Sílu filtru, kterej potřebuješ, si snadno spočítáš: nejdřív zjisti, jakej nejdelší čas ti fotoaparát dovolí bez filtru při nejvyšším clonovým čísle a nejnižší citlivosti. Řekněme, že je to 1/8 sekundy a ty chceš exponovat 2 sekundy – pak potřebuješ filtr, co zeslabí světlo aspoň 16krát (to je 4 EV, protože každej stupeň EV znamená zeslabení na polovinu). V praxi se docela osvědčujou univerzální filtry s vyšší hustotou, který ti daj rezervu i na časy v řádu sekund při plným slunci.

ND filtry jsou teoreticky barevně neutrální, ve skutečnosti ale propustí trochu víc infračervenýho světla než viditelnýho. Výsledek? Snímky přes silnější ND filtr maj teplejší nádech – tím výraznější, čím víc infračervenýho světla scéna obsahuje (typicky ostrý polední slunce). Esli ti jde o přesnou barevnost, stačí ručně vyvážit bílou podle šedý tabulky vyfocený zrovna přes ten samej filtr.

Panorama: jak slepit víc snímků v jeden

Panorama se hodí vždycky, když se scéna nevejde do jednoho záběru ani při nejširším ohnisku, co máš k dispozici – typicky u rozlehlý krajiny nebo interiéru. Stejná technika ti pomůže i tehdy, když chceš víc rozlišení, než kolik nabízí samotnej fotoaparát: spojením víc snímků fakticky „přidáš" megapixely výsledný fotky.

Na první pohled to vypadá jednoduše – otočíš se kolem vlastní osy, vyfotíš záběry s mírným překryvem a zbytek necháš na softwaru. Je to pravda jen z části. Dnešní software si s panoramatem skutečně poradí, často ale za cenu nepříjemných deformací, chybějících kousků obrazu nebo pořádnýho ořezu. Když pochopíš princip, těmhle problémům předejdeš už při focení.

Proč to nejde jen tak slepit. Když se rozhlížíš kolem sebe (i nahoru a dolů), svět kolem tebe se jakoby promítá na vnitřek pomyslný koule. Fotka je ale vždycky plochá – stejně jako plochej senzor fotoaparátu. Musí se tedy udělat projekce z „koule" na „plochu", což je přesně stejnej problém, jakej řeší kartografové, když kreslí kulatou Zemi na plochou mapu. A různý způsoby týhle projekce se hodí pro různě široký záběry.

Běžný objektivy pracujou s takzvanou rectilineární (přímočarou) projekcí – jejich hlavní přednost je, že rovný čáry v prostoru zůstanou rovnýma čarama i na fotce, což čtenář fotky přirozeně čeká. Aby toho ale objektiv dosáhl, musí u širokoúhlejch záběrů dost natahovat obraz ke krajům. U dlouhejch ohnisek s úzkým záběrem to problém není, u širokoúhlejch objektivů se ale deformace stává hodně výraznou – a natažení obrazu v rozích s sebou nese i jejich viditelný ztmavení (vinětaci). Proto se rectilineární objektivy nevyrábí pro záběry širší než zhruba 120°. Rectilineární projekce se ti tedy hodí pro panoramata do zhruba 120° záběru; když bys ji chtěl použít na širší panorama, objekty u krajů se extrémně roztáhnou a ztratí kresbu.

Pro panoramata od 120° až po plnejch 360° si vezmi cylindrickou projekci – taky drží rovný čáry rovný, ale potřebuje menší ořez a líp zachová relativní velikosti předmětů napříč celým panoramatem. Je to standardní volba u profesionálních panoramatickejch snímků, na svisle orientovaný panorama se ale nehodí. Software na sešívání fotek tyhle typy projekce obvykle nabízí jako volitelný nastavení.

Devět pravidel, jak nafotit podklady pro panorama:

  1. Nastav si nejširší možný ohnisko a přes celou sérii ho neměň.
  2. Foť v manuálním režimu – automatika by mezi jednotlivýma záběrama trochu měnila expozici a snímky by pak neseděly jasem; nastav expozici podle nejsvětlejšího snímku ze série.
  3. Nastav si ruční vyvážení bílé, ať se ti barevnost snímků nikam neposouvá.
  4. Zaostři a pak vypni autofocus, ať zůstane ostření u všech záběrů stejný.
  5. Pokud si můžeš vybrat objektiv, sáhni po tom s co nejmenším zkreslením a vinětací.
  6. Nepoužívej polarizační filtr – jeho účinek se při otáčení fotoaparátu mění, takže obloha nebo hladina vody by v jednotlivejch záběrech vycházely nerovnoměrně.
  7. Nech mezi sousedníma snímkama překryv kolem 20 % a drž se výraznejch bodů ve scéně.
  8. Otáčej fotoaparátem přesně vodorovně – jinak ti panorama vytvoří nechtěnej „rohlík". Pomůže stativ s kolmou středovou tyčí a pečlivě vyrovnanou hlavou, případně malá vodováha.
  9. Otáčej fotoaparátem kolem uzlovýho bodu objektivu (nodal pointu) – tak se tomu v komunitě fotografů běžně říká, i když technicky přesnější název je no-parallax point neboli vstupní pupila, se skutečným optickým uzlovým bodem objektivu to totiž nesouvisí. Jde o místo, kde sedí clona a kde se sbíhaj paprsky vstupující do objektivu. Jedině otáčením kolem tohohle bodu se vyhneš paralaxe, tedy vzájemnýmu posunu bližších a vzdálenějších předmětů, kterej dělá zdvojenou kresbu na hranách jednotlivejch snímků.

Dnešní telefony a fotoaparáty tyhle kroky z velký části automatizujou – panorama často vznikne rovnou za chodu, bez stativu a bez ručního nastavování. Pro běžný použití to naprosto stačí, ale esli chceš mít fakt čistý a technicky přesný panorama, je dobrý vědět, co se za tím softwarovým „sešíváním" vlastně odehrává.

Když tě klame vlastní oko

Hodně lidí si myslí, že fotoaparát zaznamenává realitu věrně – a čím věrněji, tím líp. Ve skutečnosti se fotoaparát jen snaží napodobit, jak realitu vidí člověk, a ani to se mu nedaří úplně. Lidský oko má totiž mimořádný vlastnosti: v jedný scéně, na jeden pohled, dokáže rozlišit jas v rozsahu až 15 EV (jiný zdroje, co počítaj s postupnou adaptací zorničky a přepínáním mezi tyčinkama a čípkama v čase, mluvěj až o 18-20 EV) – v obou případech je to mnohem víc, než zvládne jakejkoli fotoaparát. A na spodní hranici citlivosti je oko podle vědeckejch studií schopný zaregistrovat i jedinej foton světla, i když k vědomýmu vjemu je potřeba, aby jich během zlomku vteřiny dorazilo víc najednou.

Důležitý ale je, že nevidí jen samotný oko – vidění je vždycky záležitost dvojice oko a mozek. Mozek do zpracování obrazu promítá naše zkušenosti, emoce i naučený vzorce, a právě proto někdy vznikaj optický iluze – rozdíl mezi tím, co je na scéně fyzikálně, a tím, co doopravdy vnímáme.

Iluze jasu a kontrastu. Mozek nevyhodnocuje absolutní jas, ale jas relativně vůči okolí. Stejně šedá plocha proto na tmavým pozadí vypadá světlejší než na světlým pozadí. Tenhle princip se dá ve fotce cíleně využít: světlý předměty na tmavým pozadí vyniknou a působí výrazněji a agresivněji, na světlým pozadí naopak splynou. Stejnou věc měj na paměti při úpravách fotek – posouzení jasu a kontrastu snímku vždycky ovlivňuje to, co ho v tu chvíli obklopuje na monitoru.

Podobně to funguje s barvama – bílej papír se nám jeví jako bílej, i když je ve skutečnosti nasvícenej barevným světlem, protože mozek tuhle „chybu" automaticky opraví na základě zkušenosti. Právě proto je ruční vyvážení bílé při focení v barevným osvětlení tak důležitý – fotoaparát na rozdíl od mozku žádnou takovou korekci sám neudělá.

Kognitivní a geometrický iluze. Mozek se v obraze snaží rozpoznat něco, co zná z reálnýho světa, a na to se pak soustředí. Odtud plynou zajímavý věci: obrázky s dvojím významem, kde každej uvidí jako první něco jinýho, nebo takzvaný paradoxní útvary jako Penroseho trojúhelník – geometrickej tvar, kterej ve skutečnosti existovat nemůže, protože jeho strany se zdánlivě spojujou tak, jak to v prostoru prostě nejde.

Do stejný rodiny patří i geometrický iluze založený na chybným odhadu hloubky prostoru – dvě stejně velký plochy můžou působit různě velký, když mozek jednu z nich vyhodnotí jako vzdálenější a „dopočítá" jí tak zdánlivě větší skutečnou velikost. Podobně fungujou iluze zakřivenejch čar na vzorovaným pozadí, nebo klasika se šipkama, kde stejně dlouhý úsečky se šipkama dovnitř nebo ven vypadaj opticky různě dlouhý.

Pro tebe jako fotografa je hlavně důležitý tohle: statický optický iluze se daj ve fotce a grafice cíleně použít, aby vznikl zajímavej, neotřelej efekt – ale stejně snadno ti vzniknou neúmyslně a jenom diváka zmatou. Když znáš základní principy, poznáš, kdy scénu takhle využít ve svůj prospěch, a kdy se naopak matoucímu efektu radši vyhnout.

Tipy do praxe

  • Na dlouhou expozici vždycky vezmi pevnej a dostatečně těžkej stativ, zvlášť ve větru nebo na nerovným terénu.
  • Než začneš dlouze exponovat, představ si předem, jak bude výsledný „rozmazání" scény vypadat – ulehčí ti to volbu záběru.
  • Digitální fotka tě nic nestojí – u dlouhý expozice i panoramatu klidně experimentuj s časama a úhly, žádný plýtvání filmem ti nehrozí.
  • Sílu ND filtru si předem spočítej podle nejdelšího možnýho času bez filtru a cílovýho expozičního času.
  • Panorama vždycky foť v manuálním režimu expozice, ostření i vyvážení bílé, ať na sobě snímky co nejlíp sednou.
  • Nech mezi záběry panoramatu překryv kolem 20 % a drž se výraznejch bodů ve scéně.
  • Pro panorama do 120° záběru počítej s rectilineární projekcí, pro širší záběry sáhni radši po cylindrický.
  • Při úpravě fotek pamatuj, že vnímání jasu a kontrastu ovlivňuje okolí snímku – posuzuj je proto vždy v kontextu, ve kterym se fotka doopravdy zobrazí.
  • Chceš-li ve fotce cíleně použít optickou iluzi, přemýšlej, jakej objekt nebo motiv mozek diváka rozpozná jako první.
  • Dnešní software a chytrý telefony ti zvládnou automaticky jak sešití panoramatu, tak řadu nastavení pro dlouhou expozici – klidně to využij jako pomocníka, ale rozuměj principu, ať dokážeš opravit, co automatika zvorala.

Na co si dát bacha

  • Dlouhá expozice z ruky nebo na nestabilním stativu – výsledek je rozmazanej celej snímek, nejen ta část, co jsi rozmazat chtěl.
  • Podceněnej vliv větru a vlastního pohybu kolem stativu, kterej ho rozkmitá.
  • Focení podkladů pro panorama v automatickým režimu expozice, ostření nebo vyvážení bílé – výsledkem jsou vidět švy mezi snímkama.
  • Polarizační filtr při panoramatu – způsobí nerovnoměrný ztmavení oblohy nebo vody napříč záběrem.
  • Otáčení fotoaparátem kolem středu stativu místo kolem uzlovýho bodu objektivu – vede ke zdvojený kresbě bližších předmětů.
  • Nedodržená vodorovná rovina otáčení při panoramatu, která ti do snímku vytvoří rušivě zakřivenej horizont.
  • Posuzování jasu, kontrastu nebo barevnosti snímku bez ohledu na okolní kontext – vede k tomu, že si vlastní práci při úpravách vyhodnotíš špatně.

Zkrátka a dobře

Dlouhá expozice, panorama a optický iluze ti ukazujou, že dobrá fotka často nevznikne jen správným zmáčknutím spouště, ale pochopením toho, jak se liší vidění fotoaparátu, lidskýho oka a mozku. Dlouhá expozice chce pevnej stativ a občas ND filtr, ale odmění tě jedinečným zachycením pohybu v čase. Kvalitní panorama stojí na manuálním nastavení fotoaparátu, správným překryvu snímků a otáčení kolem uzlovýho bodu objektivu – díky tomu se vyhneš paralaxe a nechtěnejm deformacím. A optický iluze zase připomínaj, že mozek obraz aktivně interpretuje, ne jen pasivně zaznamenává – a tuhle vlastnost můžeš ve fotce cíleně využít, ať už si potřebuješ zesílit kontrast, udělat kompoziční efekt, nebo prostě jen připravit divákovi zajímavou hříčku.

Všechny tři techniky maj společný jádro: čím líp rozumíš principu, tím svobodněji si s ním můžeš hrát – ať už s dnešní plně automatizovanou technikou, nebo s ruční kontrolou nad úplně každým nastavením.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Digimanie - Kouzlo dlouhé expozice
  • Digimanie - Optické iluze
  • Digimanie - Panoramatická fotografie