Jak fotku srovnat, ať oko nebloudí

O co jde

Ovládat foťák po technické stránce je vlastně ta lehčí půlka fotografování. Ta druhá, o dost tvrdší oříšek, je naskládat to, co vidíš v hledáčku, tak, aby to divákovi dávalo smysl a hlavně se mu to líbilo. Tomuhle skládání prvků obrazu do jednoho vyváženého a čitelného celku se říká kompozice, a není to žádná novinka poslední doby – lidi na tom dřou už od dob malířství, a proto stejná pravidla, o kterých bude řeč, najdeš stejně dobře u obrazů starých mistrů jako na dnešní fotce. Hele, v tomhle modulu ti ukážu, z čeho se kompozice vlastně skládá, jaká pravidla se za ty roky osvědčily a hlavně, jak je použít přímo v terénu, když stojíš se foťákem v ruce a scéna se ti mění před očima.

Slovníček pojmů

Kompozice – jak si v obraze poskládáš jednotlivé prvky, aby fotka působila vyváženě a byla na první pohled srozumitelná
Kompoziční prvek – základní stavební kámen obrazu (linie, tvar, prostor, světlo, barva, textura)
Vedoucí linie – linie, co vede oko diváka snímkem rovnou k hlavnímu objektu
Pravidlo třetin – zjednodušená, prakticky použitelná verze zlatého řezu, snímek si rozdělíš na třetiny
Zlatý řez – matematický poměr (zhruba 1 : 1,62), který lidi odjakživa vnímají jako nejhezčí možné rozdělení plochy
Rámování – zdůrazníš hlavní objekt tím, že ho v obraze vizuálně obklopíš nějakým rámem
Symetrie / asymetrie – dva různé způsoby, jak dosáhnout vizuální vyváženosti snímku
Dominance – umění fotografa nasměrovat pozornost diváka přesně tam, kam chce
Rytmus – pravidelné (nebo jen mírně obměňované) opakování prvků v obraze
Negativní prostor – prázdné, nezajímavé místo kolem hlavního objektu, které mu dává vyniknout
Pozitivní prostor – místo v obraze, kde se něco děje, kde jsou hlavní objekty
Vizuální váha – jak moc daný prvek strhává pozornost, a tím pádem „váží" při hodnocení vyváženosti
Hloubka ostrosti – jak velký kus prostoru na snímku vyjde ostrý; šikovný nástroj na vytvoření negativního prostoru
Ořez (crop) – dodatečná úprava kompozice tím, že odřízneš okraje fotky

Co je kompozice a proč to vlastně funguje

Kompozice je způsob, jak fotograf poskládá jednotlivé kousky obrazu, aby výsledek působil harmonicky a divákovi se to líbilo. Je to taková „měkká" disciplína – žádná exaktní věda s jasně danou správnou odpovědí, spíš soubor vypozorovaných zásad, které stojí na tom, jak funguje lidské vnímání. A přesně proto ty zásady fungují tak spolehlivě – vycházejí ze společných rysů lidského oka a mozku, z jeho schopnosti rozpoznávat tvary, hledat řád a nechat se vést liniemi.

Rozdíl mezi malířem a fotografem je v tomhle zásadní: malíř si obraz může kompletně vymyslet a poskládat přesně podle svých představ, ty jako fotograf ale zaznamenáváš svět takový, jaký je. Horu nikam nepřemístíš a rušivý strom neodstraníš (teda aspoň ne bez počítače) – zato si můžeš vybrat stanoviště, úhel, okamžik a výřez tak, aby ses scénu pokusil zachytit co nejlíp. A přesně v tomhle hledání nejlepší možné kompozice na daném místě spočívá řemeslo fotografa.

Důležité je pochopit jednu věc: kompoziční pravidla nejsou žádné příkazy, ale nástroje. Zkušení fotografové je občas vědomě poruší a dosáhnou tím zajímavého efektu. No jasně, ale aby mohli pravidlo smysluplně porušit, musí ho nejdřív pořádně znát a chápat, proč vlastně funguje. Cesta k dobré kompozici tedy vede přes pochopení principů, jejich vědomé používání a teprve pak přes svobodné experimentování. Zkratky tu bohužel nefungují.

Na kompozici má vždycky vliv i formát fotky – tedy poměr stran a její velikost. Čtvercový snímek, širokoúhlé panorama nebo obyčejný obdélník ti nabízí úplně jiné možnosti uspořádání, a vyplatí se s tím počítat už ve chvíli, kdy fotíš, ne až potom u počítače.

Z čeho se obraz vlastně skládá

Než se pustíme do pravidel, jak obraz poskládat, hodí se vědět, z čeho se vlastně skládá. Kompoziční prvky jsou takové základní cihly, ze kterých stavíš každý snímek – ať už o tom přemýšlíš vědomě, nebo to děláš čistě po citu.

Linie a křivky

Linie je na snímku vlastně cesta mezi dvěma body. Může být rovná, zakřivená, svislá, vodorovná nebo klikatá, a často ji nevytváří ani žádný fyzický předmět jako kolejnice nebo kabel – stačí hranice mezi dvěma barevně nebo tonálně odlišnými plochami. Lidský mozek je na hledání linií fakt hodně citlivý – dokáže si domyslet i linii, která ve skutečnosti neexistuje, stačí mu k tomu jen náznak (třeba čtyři body v rozích čtverce, a mozek si tam čáry hned domalí).

Směr a tvar linie přitom silně ovlivňuje, jaký dojem ze snímku máš:

Vodorovné linie (časté v krajině) navozují klid a stabilitu.
Svislé linie (typické pro architekturu) budí dojem výšky a mohutnosti.
Šikmé, diagonální linie vyjadřují pohyb, dynamiku a napětí – proto je diagonální kompozice mezi zkušenějšími fotografy tak oblíbená.
Sbíhající se linie vytváří silný dojem hloubky a prostoru a zároveň fakt účinně navádí pohled diváka přesně tam, kde se sbíhají.
Zakřivené linie, hlavně oblíbená esovitá křivka, působí měkčeji a elegantněji, a divák si je prohlíží déle než rovné čáry.

Na to, jak se linie na snímku objeví, má obrovský vliv tvoje stanoviště – i malý krok stranou nebo změna výšky, ze které fotíš, dokáže linii vytvořit, přerušit nebo úplně zrušit. A tady jedno důležité upozornění: linie ani křivka by neměla nikde opouštět záběr nebo se dotýkat okraje snímku – obojí silně a rušivě přitahuje pozornost. Když je linií na snímku moc, mozek to snadno přestane číst jako obraz a začne to vnímat jako chaos nebo prostě jako texturu.

Tvary a objekty

Tvar je na snímku uzavřená plocha, ohraničená buď linií, nebo jen odlišnou barvou či jasem – kámen, dům, mrak, člověk, zvíře, cokoliv. Mozek rád rozpoznává tvary, které dobře zná – kruh, čtverec, trojúhelník – protože se mu díky nim snadněji orientuje v obraze. A zvlášť silně a čistě podvědomě reaguje na cokoliv, co byť jen vzdáleně připomíná lidský obličej – tohle funguje spolehlivě pořád.

Stejně jako u linií platí, že když je na snímku spousta náhodně rozházených tvarů, mozek je přestane brát jako jednotlivé objekty a začne je číst jako texturu nebo vzor.

Prázdno a „něco se děje"

Pozitivní prostor je ta část snímku, kde se něco děje – kde jsou hlavní tvary a objekty. Negativní prostor je naopak prázdné, jednolité nebo rozostřené místo kolem nich. Negativní prostor na snímku nemusí být vůbec, ale pokud tam je, umí skvěle navigovat oko diváka k hlavnímu objektu, zjednodušit čtení snímku a dát mu prostor „k nadechnutí" – podobně jako v hudbě dává ticho vyniknout tónům.

K negativnímu prostoru se dá dostat víc cestami: vhodným výběrem scény (jednolité pozadí, obloha), volbou expozice (podexponuješ nebo přeexponuješ pozadí), nebo prací s malou hloubkou ostrosti, kdy se pozadí rozostří a přestane rušit.

Světlo a stín

Jas a jeho změna na povrchu předmětu – ať skoková, nebo plynulá – je hlavní nástroj, jak na placaté fotce vyjádřit objem a prostor. Směr a kvalita světla, tedy jestli je tvrdé přímé nebo měkké rozptýlené, zásadně určuje, jak stíny na snímku vypadají. Nízko postavené světlo, tedy ráno nebo večer, vrhá dlouhé stíny a spolu s teplou barvou světla vytváří výraznou atmosféru. Naopak přímé čelní světlo stíny prakticky vymaže a snímek pak kvůli tomu snadno vypadá plochý.

Barva

Barva ovlivňuje emoce diváka silně a úplně podvědomě – říká se tomu psychologie barev. Vnímání barev je navíc dost kulturně podmíněné (třeba černá jako barva smutku u nás v Evropě versus bílá v jiných kulturách), takže reakce na barvy nejsou univerzální, ale zato jsou fakt silné.

Pro práci s barvou se hodí znát pár základních vztahů:

Monochromatické snímky pracují jen s jedním barevným odstínem (typicky černobílé) – když potlačíš barvu, zvýrazní se linie, tvary a textury.
Blízké, tzv. analogické barvy leží na barevném kole kousek od sebe a působí klidně a harmonicky.
Doplňkové, kontrastní barvy leží na barevném kole naproti sobě, dělají silný kontrast a snímek díky nim působí nápadně a energicky.
Teplé barvy (červená, žlutá, oranžová) evokují léto, slunce a pohodu; studené barvy (modrá, fialová, zelená) evokují chlad, zimu a stín. Kontrastu teplé a studené barvy se dá využít i k vyjádření prostoru a hloubky.
Selektivní barevnost, tedy černobílý snímek s jednou barevnou částí, je efektní, ale když to přeženeš, rychle to začne působit lacině.

Textura

Textura vyjadřuje vlastnost povrchu – hladkost, hrubost, drsnost – a v divákovi vyvolá i takový hmatový dojem, i když se fotky samozřejmě nikdo nedotkne. Textura může být skutečná, nebo jen vizuálně naznačená. A platí tu stejné pravidlo jako u linií a tvarů: od určité hustoty drobných tvarů je mozek přestane vnímat jednotlivě a začne je číst jako plošnou texturu.

Jak ty kousky poskládat dohromady

Kompoziční prvky jsou stavební materiál, kompoziční pravidla ti řeknou, jak z nich postavit vyvážený a čitelný celek. Není to pár izolovaných postupů, co fungují každý zvlášť – na reálném snímku vždycky působí všechny najednou.

Soulad a harmonie

Celkový soulad všech prvků snímku je v podstatě ten nejvyšší cíl kompozice, o který jde. Prvky by si měly logicky patřit, neměly by si vzájemně odporovat a neměly by mezi sebou zbytečně soupeřit o pozornost. Snímek by měl působit dojmem úplnosti – jako by na něm nic nechybělo, ale ani nic nepřebývalo. Nejčastější chyba je snaha vměstnat do záběru moc prvků najednou – to harmonii spolehlivě rozbije a snímek začne působit jako chaotický výčet všeho možného.

Fikanej trik: pokud si nejsi jistej, jestli je snímek hotovej, nech ho pár dní „uležet" a podívej se na něj znovu s odstupem, případně ho ukaž někomu dalšímu. S čerstvým okem uvidíš věci, které ti v terénu unikly.

Kdo je tady hlavní hvězda

Snímek bez jasného hlavního motivu působí zmateně a nezáživně – oko se prostě nemá čeho chytit. Dominance je schopnost fotografa řízeně nasměrovat pozornost diváka na to nejdůležitější. Existuje pár osvědčených cest, jak toho docílit, a v praxi se běžně kombinují:

Kontrastem – jasovým (světlý objekt na tmavém pozadí a naopak) nebo barevným. Jasový kontrast působí nejsilněji, a proto je taky černobílá fotka tak účinná.
Izolací – oddělíš objekt od okolí, nejčastěji pomocí negativního prostoru a rozostřeného pozadí.
Liniemi – sbíhající se nebo vedoucí linie dovedou oko rovnou k objektu.
Neobvyklým tvarem – prvek, který se svým tvarem vymyká okolí (hranatý mezi kulatými), přitáhne pohled okamžitě.
Rozpoznáním – lidská tvář nebo cokoliv jí podobného, klidně i u zvířat, váže pozornost automaticky a fakt silně. Proto je u portrétů naprosto zásadní mít ostré oči – i drobná neostrost očí ti snímek prakticky zničí.

Snímek může mít víc zajímavých bodů, ale jeden by měl zůstat jasně dominantní – čím víc rovnocenných hlavních objektů, tím těžší je udržet snímek čitelný.

Soudržnost

Soudržnost znamená, že prvky na snímku k sobě obsahově a vizuálně patří – divák by si neměl říkat „a co tady dělá zrovna todle?". Nesoudržnost přitom není vždycky chyba – malá dávka neočekávaného kontrastu umí snímek zajímavě okořenit, pokud ji tam dáš záměrně a ne omylem.

Vyváženost a symetrie

Každý prvek v obraze má svou vizuální váhu – tedy jak moc přitahuje pozornost. Velké, kontrastní, syté nebo složité tvary obecně „váží" víc než malé, mdlé a jednoduché. Cílem vyváženosti je rozprostřít tuhle vizuální váhu po snímku tak, aby to nepůsobilo, že fotka „padá" na jednu stranu.

Nejpřirozenější cesta k vyváženosti je symetrie – zrcadlové rozložení váhy podle osy. Dokonalá symetrie ale bývá trochu nudná, a proto se v praxi častěji používá přibližná symetrie, kde jsou drobné odchylky, co snímek oživí, aniž by narušily celkový vyvážený dojem.

Druhá cesta je asymetrická vyváženost – vizuálně těžký prvek na jedné straně snímku vykompenzuješ menším, ale „těžším" prvkem na straně druhé, podobně jako na houpačce. K vyvažování se dá využít:

kontrast (kontrastní prvek může být menší a přesto vyváží velkou plochu bez kontrastu),
barva (syté a jasné barvy váží víc než mdlé a tmavé),
tvar (složitý tvar váží víc než jednoduchý, i když je menší),
textura (výrazná textura váží víc než hladká plocha),
pozice (prvek dál od středu snímku váží víc, podobně jako závaží na delším konci páky),
směrování oka (linie a stíny umí „přenést" kus vizuální váhy z jedné strany snímku na druhou).

Proporce, zlatý řez a pravidlo třetin

Umístit hlavní objekt přesně do středu snímku divák většinou podvědomě vyhodnotí jako nezajímavé – oko tam nemá důvod se zdržet a snadno se rozuteče po zbytku obrazu. Mnohem líp funguje posunout hlavní objekt mimo střed.

Klíčové vodítko, kam přesně, je zlatý řez – matematický poměr zhruba 1 : 1,62, který lidi vnímají jako mimořádně harmonický už tisíce let. Najdeš ho v geometrii, v přírodě (uspořádání listů, ulity, mušle) i v umění. Pro focení v terénu je ale přesné počítání zlatého řezu zbytečnost – bohatě stačí jeho zjednodušená verze, tzv. pravidlo třetin: snímek si pomyslně rozdělíš dvěma vodorovnými a dvěma svislými čarami na třetiny. Čtyři průsečíky těchhle čar jsou místa, kam se hodí umístit hlavní objekt nebo jeho nejdůležitější detail, třeba oči u portrétu.

Pravidlo třetin se skvěle uplatní i u horizontu v krajinářské fotce:

horizont v dolní třetině dá důraz na oblohu a dění na ní,
horizont v horní třetině naopak zdůrazní zem a popředí.

Umístění horizontu přesně doprostřed snímek většinou opticky rozpůlí a oslabí – tomuhle se radši vyhni.

Kromě třetin se v kompozici osvědčuje i geometrie trojúhelníků – trojúhelník je dost pravidelný, ale zároveň nesymetrický tvar, který oko výborně organizuje a přitahuje pozornost. Skupinu lidí proto často vyplatí komponovat do trojúhelníkového uspořádání.

Rytmus

Rytmus vzniká pravidelným (nejmíň trojnásobným) opakováním podobných prvků – řada oken, sloupů, vln, kmenů stromů. Lidské oko rytmus vyhledává rádo, protože je snadno čitelný a pochopitelný – rozpoznat pravidelnost je pro mozek prakticky brnkačka. Úplně strojově přesný rytmus ale může působit fádně – zajímavější a přirozenější je rytmus s drobnými odchylkami, jaký běžně nabízí příroda.

Chaos a jednoduchost

Chaos, tedy neuspořádané nahromadění prvků bez zjevného řádu, je klasická chyba začátečníků, kteří se snaží zachytit najednou úplně všechno. Cesta ven je zjednodušení – zredukuj snímek na hlavní objekt a jasně čitelné pozadí. Nejvyšší level zvládnutí kompozice jde ale opačným směrem: vytvořit snímek s bohatým obsahem, ve kterém je přesto ukrytý srozumitelný řád, na který divák postupně přichází. Je to náročné, ale pro diváka moc přitažlivé – takový snímek „vydrží" dlouhé prohlížení a pořád v něm něco objevuje.

Jak na to přímo v terénu

Znát teorii je jedna věc, použít ji v terénu, pod tlakem měnícího se světla a omezeného času, je věc druhá. Následující postupy ti pomůžou převést kompoziční pravidla do praktického rozhodování přímo na místě.

Volba stanoviště. I malý úkrok stranou nebo změna výšky, ze které fotíš, dokáže zásadně změnit vztahy mezi prvky ve snímku. Vyplatí se na scéně chvíli „pobíhat" a zkoušet různé úhly, než vůbec stiskneš spoušť.

Volba okamžiku. Správné místo bez správného okamžiku často nestačí. Vyplatí se vracet na osvědčená místa v jiném čase a počasí a mít foťák pořád po ruce – kvalitní snímky často vzniknou jen ve zlomku vteřiny.

Trpělivost. Nejlepší záběr možná stojí přímo před tebou, jen ho zatím nevidíš. Helemese, stačí se zastavit, rozhlédnout se, vyzkoušet víc stanovišť a počkat na vhodné světlo.

Zjednodušení. Fotka nikdy nedokáže přenést celý dojem ze skutečné scény – je plochá, malá a chybí jí třetí rozměr. Proto je často účinnější zachytit jen malý výřez nebo detail, než se snažit vměstnat do záběru úplně celou scénu.

Práce s hloubkou ostrosti. Pokud hlavní objekt nejde izolovat kontrastem nebo výřezem, pomůže rozostřené pozadí, tedy malá hloubka ostrosti. Naopak u krajiny, architektury nebo interiérů se obvykle chce mít ostré úplně všechno.

Jasný hlavní objekt. Než zvedneš foťák, měl bys vědět, co přesně je předmětem tvého zájmu a jak to chceš zdůraznit – kontrastem, barvou, izolací, umístěním.

Jdi blíž. Snímky pořízené z přílišné dálky mívají hlavní objekt zbytečně malý a nevýrazný. Bližší výřez zachytí víc detailů a emocí.

Popředí a pozadí. Výrazné popředí dodá krajinářskému snímku pocit hloubky a prostoru, který na ploché fotce jinak chybí. Kombinuje se to pěkně s pravidlem třetin a s diagonálami.

Měřítko. Bez známého referenčního prvku (postava, běžný předmět) může divák snadno ztratit představu o skutečné velikosti fotografované scény.

Vedoucí linie a diagonály. Cesty, silnice, ploty i přímky obecně působí dynamičtěji, když jsou vedené šikmo přes záběr, než když jsou čistě vodorovné nebo svislé. Vedoucí linie (cesta, řeka) by měla mířit k hlavnímu objektu – pokud ho mine, oko diváka to nepříjemně „přeskočí".

Horizont a vertikály. Horizont by měl být vodorovný a svislé linie (budovy, stromy) skutečně svislé – oko je na tyhle odchylky hodně citlivé, zvlášť u vodní hladiny.

Směr pohledu a pohybu. Pokud je na snímku osoba nebo zvíře s výrazným pohledem, případně pohybující se objekt, měl by mířit dovnitř záběru, ne k jeho okraji – jinak vznikne dojem, že se „dívá ven" ze snímku.

Nakloněné objekty. Cokoliv nakloněného radši zarámuj tak, aby náklon směřoval do snímku, ne k jeho okraji.

Rámování v obraze. Přirozený rám v obraze – větve, okno, oblouk – dokáže zdůraznit hlavní objekt a zbavit se rušivých detailů kolem.

Ořez. Pokud se ti kompozici nepodaří dotáhnout přímo na místě, dá se hodně zachránit dodatečným ořezem. Je to ale vždycky kompromis, protože ořezem ztrácíš kus obrazové informace.

Tipy do praxe

Než zmáčkneš spoušť, polož si otázku: „Co je vlastně hlavní objekt tohohle snímku?" Esli na to neumíš odpovědět jednou větou, kompozice zřejmě ještě není hotová.
Zkus k oblíbenému motivu přistoupit z několika různých stanovišť a výšek – nejlepší úhel většinou není ten první, kterej tě napadne.
Vyhýbej se tomu dávat hlavní objekt přesně doprostřed záběru; zkus ho posunout na některý z průsečíků pravidla třetin.
U krajiny se rozhodni, jestli chceš zdůraznit oblohu, nebo zem, a podle toho posuň horizont do horní, nebo dolní třetiny.
Než vyfotíš, projeď pohledem celý rámeček hledáčku nebo displeje až k okrajům – snadno se přehlédne useknutá ruka, strom „vyrůstající" z hlavy nebo rušivý detail v rohu.
Hlídej, aby se žádná linie, osoba ani předmět nedotýkal okraje snímku ani ho neopouštěl – nedokončené prvky silně a nepříjemně poutají pozornost.
Pokud chceš hlavní objekt opticky oddělit od okolí, zkus rozostřené pozadí nebo jednolité pozadí (obloha, stín, jednobarevná plocha).
Neboj se přistoupit blíž k tomu, co fotíš – většina začátečnických snímků je naopak pořízená z příliš velké vzdálenosti.
Hledej v okolí přirozené vedoucí linie (cesty, zábradlí, stíny) a zkus je využít k navedení pohledu k hlavnímu motivu.
U skupin lidí zkus liché počty a rozdílné výšky hlav – čistě sudé a stejnoúrovňové uspořádání bývá staticky nudné.
Kontroluj vodorovnost horizontu a svislost výrazných architektonických nebo přírodních linií – je to brnkačka, stačí se podívat na displej s mřížkou, a diváka tyhle odchylky ruší podvědomě, i když si přesně neuvědomí proč.
Až budeš mít pocit, že je snímek hotový, nech ho „uležet" a vrať se k hodnocení s odstupem – bezprostřední nadšení ze scény ti úsudek dost zkresluje.

Na co si dát bacha

Snaha zachytit celou scénu najednou. Výsledkem bývá vizuálně přeplněný, nečitelný snímek bez jasného hlavního objektu.
Umístění hlavního objektu do geometrického středu záběru, ke kterému svádí už konstrukce hledáčku, ale které obvykle působí staticky a nezajímavě.
Fotografování z příliš velké vzdálenosti, kvůli čemuž je hlavní objekt na snímku malý a nevýrazný.
Nedotažené linie a objekty na okraji snímku – ruce, nohy nebo cesty „uříznuté" přímo na hranici záběru silně ruší.
Nevodorovný horizont a nesvislé vertikály, které divák vnímá podvědomě jako chybu, i když neumí říct proč.
Rušivé prvky v pozadí, kterých sis na scéně nevšiml, protože ses soustředil jen na hlavní objekt (lidé v záběru, světlé skvrny, náhodné předměty).
Nezaostřené oči u portrétů – protože se pozornost diváka na oči soustředí automaticky, jejich neostrost snímek prakticky vždycky zničí.
Přílišné spoléhání na jedno pravidlo (třeba mechanické cpaní všeho do třetin) bez ohledu na to, jak snímek působí jako celek.
Podceňování zjednodušení – snaha vměstnat do jednoho záběru moc různých motivů místo výběru jednoho jasného sdělení.
Fotografování bez rozmyslu, co je vlastně hlavní objekt – snímek pak působí jako náhodný výřez reality bez jediné kompoziční myšlenky.

Zkrátka a dobře

Kompozice je uspořádání obrazových prvků – linií, tvarů, prostoru, světla, barvy a textury – tak, aby výsledný snímek působil vyváženě, byl čitelný a hlavně se divákovi líbil. Není to exaktní věda s jednou správnou odpovědí, ale soubor vypozorovaných principů založených na tom, jak funguje lidské vnímání. Mezi klíčové nástroje patří jasná dominance hlavního objektu, harmonie a soudržnost prvků, vizuální vyváženost (symetrická i asymetrická) a proporční pravidla jako zlatý řez a jeho praktická zkratka – pravidlo třetin. Skutečné zvládnutí kompozice ale nespočívá v mechanickém odškrtávání pravidel, nýbrž ve schopnosti použít je citlivě přímo na místě – zvolit stanoviště, okamžik, výřez a hlavní objekt tak, aby snímek nesl jasnou myšlenku. A tahle dovednost se dá cvičit, tak na ní makej – čím víc fotek vědomě komponuješ a pak si je zpětně s odstupem hodnotíš, tím líp to tvému oku postupně půjde. Žádná věda, jen kus praxe.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)

Perspektiva a kompozice - 1. Základy kompozice
Perspektiva a kompozice - 2. Kompoziční prvky I.
Perspektiva a kompozice - 3. Kompoziční prvky II.
Perspektiva a kompozice - 4. Kompoziční prvky III.
Perspektiva a kompozice - 5. Kompoziční pravidla I.
Perspektiva a kompozice - 6. Kompoziční pravidla II.
Perspektiva a kompozice - 7. Kompoziční pravidla III.
Perspektiva a kompozice - 8. Kompoziční pravidla IV.
Perspektiva a kompozice - 9. Kompoziční pravidla V.
Perspektiva a kompozice - 10. Kompozice prakticky I.
Perspektiva a kompozice - 11. Kompozice prakticky II.