O co jde

Hele, barva je možná nejsilnější zbraň, kterou má fotograf v ruce – a přitom je to trochu podfuk. Fyzikálně totiž žádná "barva" neexistuje. Existuje jenom spektrum světla, a to, čemu říkáme barva, si vyrábí až tvůj mozek. Zní to jako filozofie, ale má to naprosto praktický dopad na to, jak fotíš a jak upravuješ fotky.

Abys uměl barvy vědomě ovládat a ne se jimi jen nechat vozit, potřebuješ zvládnout tři věci: jak barvu vnímá oko a jak ji zaznamenává foťák, jak funguje vyvážení bílé, a co se s barvou děje, když putuje z foťáku přes monitor až na papír v tiskárně. Projdeme si to od základní fyziky až po tipy, který se ti budou hodit přímo při focení a úpravě fotek. Žádná věda, jen si to musíš srovnat v hlavě jednou pořádně – a pak ti to už zůstane.

Slovníček pojmů

  • Spektrum světla – rozložení energie záření podle vlnové délky. Tohle fyzikálně existuje místo té "barvy", o který si myslíš, že ji vidíš.
  • Viditelné světlo – úzký kousek elektromagnetického záření zhruba od 380 do 740 nm, na který je naše oko vůbec schopný zareagovat.
  • Barevná teplota (teplota chromatičnosti) – barva světla vyjádřená v kelvinech (K) podle toho, na jakou teplotu by muselo být rozžhavené ideální černé těleso, aby zářilo stejnou barvou.
  • Vyvážení bílé (white balance, WB) – korekce foťáku nebo softwaru, díky který ti barevně neutrální věci (bílá, šedá) vyjdou na fotce fakt neutrální, ať už svítí cokoliv.
  • RGB model – skládání barev přidáváním světla – červeného (Red), zeleného (Green) a modrého (Blue).
  • CMYK model – skládání barev tiskem inkoustů, tentokrát naopak odebíráním – azurová (Cyan), purpurová (Magenta), žlutá (Yellow) a černá (Key/Black) na bílém papíře.
  • Barevný kanál – jedno ze tří (RGB) nebo čtyř (CMYK) čísel, který popisujou barvu jednoho bodu obrázku.
  • Barevný prostor (gamut) – všechny barvy, který dané zařízení nebo standard dokáže zaznamenat nebo zobrazit.
  • sRGB – nejrozšířenější barevný prostor pro monitory, internet a běžný tisk. Tvůj default a naprosto v pořádku.
  • Adobe RGB – širší barevný prostor, hlavně v zelené oblasti. Chce to ale disciplínu a pořádnej barevný management, jinak z toho bude bordel.
  • Kolorimetrie – obor, co se snaží barvu přesně změřit a popsat čísly.
  • ICC profil – soubor, co popisuje, jak konkrétní zařízení (foťák, monitor, tiskárna) barvu vidí nebo tiskne, aby se dala mezi zařízeními správně přepočítat.
  • Barevný management (Color Management) – celý ten proces, kterej hlídá, aby barvy zůstaly věrné napříč foťákem, počítačem a tím, co z toho nakonec vyleze.
  • Saturace (sytost) – jak "čistá" barva je, tedy jak moc se liší od šedé stejného jasu.
  • Odstín (Hue) – druh barvy (červená, zelená, modrá...) bez ohledu na jas a sytost.
  • Posterizace – když se plynulý barevný přechod rozpadne na viditelné "fleky" místo hladkého přechodu, protože barevných odstínů je málo.

Jak vidíme barvy a jak je vidí foťák

Barva? Vlastně jen podvod mozku

Barva ve fyzikálním slova smyslu neexistuje – existuje jenom elektromagnetický záření o různých vlnových délkách, tedy spektrum. Tvoje oko je citlivé jen na fakt úzký kousek tohohle spektra, zhruba 380 až 740 nanometrů. V tomhle rozsahu jsme si vlnovým délkám přiřadili jména: kolem 700 nm vidíš červenou, kolem 620 nm oranžovou, 580 nm žlutou, 530 nm zelenou, 470 nm modrou a kolem 400 nm fialovou. Jenže skutečné světlo kolem tebe skoro nikdy není jedna čistá vlnová délka – je to vždycky mix spousty vlnových délek najednou, a barva, kterou vidíš, je výsledný součet celýho tohohle spektra.

Předměty navíc samy o sobě většinou žádné světlo nevyzařujou, jen ho odrážejí. Povrch každýho předmětu si část vlnových délek nechá pro sebe (pohltí je) a zbytek odrazí – a přesně tím, jak mění spektrum dopadajícího světla, vzniká to, čemu říkáme barva předmětu. Z toho plyne důležitá věc: barva, kterou u předmětu vidíš, je vždycky výsledkem dvou faktorů – barvy světla, který na něj dopadá, a toho, jak povrch tohle světlo selektivně odráží. Změň barvu osvětlení a změní se i barva, kterou vidíš, i když se předmět samotný ani o chlup nezměnil.

Proč má foťák tři barevný kanály

Zaznamenat celý spektrum v každým bodě obrazu by znamenalo hory dat. Příroda i technika si proto vzaly zkratku: tvoje sítnice má tři druhy barvocitlivých čípků, každý citlivý na jinou část spektra – zjednodušeně na červenou, zelenou a modrou složku. Mozek si pak z poměru signálů těchhle tří "senzorů" poskládá celkovou barvu. Vedle čípků máš v oku ještě tyčinky, ty ale barvu nerozeznávaj a fungujou hlavně za šera – proto v noci vidíš prakticky černobíle.

Digitální foťáky dělaj přesně to samé co tvoje oko: senzor snímá scénu ve třech barevných kanálech – červeném, zeleném a modrém (odtud RGB, Red-Green-Blue). Vznikne tak RGB obraz, kde barvu každýho bodu popisuje trojice čísel. V běžným osmibitovém zápisu má každý kanál rozsah 0 až 255, takže dohromady vyjde 256 × 256 × 256, tedy přes 16,7 milionu různých barevných odstínů. Gamut, co foťák dokáže zaznamenat, je ale vždycky o něco menší než gamut tvýho oka – senzor prostě není dokonalá náhrada zraku.

Doplňkové barvy a proč zelená "svítí" víc než modrá

Barvy na opačných koncích úhlopříček RGB modelu se nazývaj doplňkové (červená–azurová, zelená–purpurová, modrá–žlutá). Smícháš doplňkové barvy a vyjde ti šedá nebo bílá, a jejich vzájemný kontrast je pro oko fakt příjemnej – proto se hodí jako kombinace popředí a pozadí.

Tvoje oko navíc nevnímá všechny barvy stejně silně – nejcitlivější je na žlutozelenou, nejmíň na modrou a fialovou. Proto mají barvy se stejným fyzikálním jasem různý subjektivní jas: zelený text na tmavým pozadí přečteš mnohem líp než stejně "silný" modrý nebo červený. Tenhle efekt se počítá pomocí vzorce subjektivního jasu, kde má zelená složka zdaleka nejvyšší váhu a modrá nejnižší. Praktický důsledek: když z fotky děláš černobílou, prostý průměr RGB složek dá jiný (a často míň věrný lidskýmu vnímání) výsledek než vážený přepočet, co zohledňuje citlivost oka na jednotlivé barvy.

S vnímáním barev souvisí i teplé a studené barvy. Syté, jasné odstíny žluté, červené a oranžové vnímáme jako teplé – vyvolávaj dojem energie a blízkosti. Málo syté, tmavé odstíny modré, fialové a tmavě zelené naopak vnímáme jako studené, klidné, odtažité. Tahle psychologie barev se hojně využívá v kompozici i v reklamní fotce.

Vyvážení bílé – proč bílá není vždycky bílá

Kde je zakopanej pes

Bílý papír není bílej proto, že by měl nějakou vlastní barvu – je bílej proto, že odráží veškeré světlo, co na něj dopadne, beze změny. Ve skutečnosti má vždycky barvu světla, kterým je osvětlenej: ve žlutém světle je žlutej, v modrém modrej. Že ho přesto pořád vnímáš jako "bílý", je zásluha tvýho mozku – ten je na vnímání bílé mimořádně tolerantní a signál z očí si podvědomě "přebarví" podle naučené zkušenosti, že papír bílý prostě je. Tahle schopnost se nazývá barevná adaptace a funguje podobně jako adaptace na teplotu vody, do který vlezeš – zprvu vnímáš rozdíl silně, po chvíli si zvykneš.

Foťák ale žádný takový mozek nemá. Zaznamená barvu světla přesně tak, jak dopadá na senzor – a když scénu osvítí třeba žárovka se silně červeným světlem, výsledná fotka bude mít stejně silný červený nádech, i když by ti scéna na místě přišla přirozeně bílá. Přesně proto foťák potřebuje funkci, co mozku "vyrovná krok" – vyvážení bílé (white balance). U klasických analogových foťáků nic takovýho nebylo; tuhle funkci zavedly televizní kamery a do digitální fotky se dostala jako jedna z jejích velkých výhod. U filmu jsi musel buď střídat typy filmů (na denní a na umělé světlo), nebo používat konverzní filtry a spoléhat na dodatečnou korekci při zpracování negativu.

Kelviny nejsou žádná věda

Barva světla se dá vyjádřit číselně pomocí teploty chromatičnosti v kelvinech (K). Vychází to z fyzikálního jevu, co popsal Max Planck: těleso zahřívané na stále vyšší teplotu vyzařuje světlo, který postupně mění barvu – od tlumeně červené přes žlutou a bílou až po namodralou. Nízké teploty v Kelvinech odpovídaj teplému (červenému, oranžovému) světlu, vysoké teploty naopak chladnýmu (modrému) světlu – což je z pohledu běžný řeči trochu matoucí, protože "teplá" barva odpovídá nižší kelvinové hodnotě.

Orientační přehled běžných zdrojů světla (různé zdroje se v těchhle číslech mírně liší – reálný zdroj světla totiž není nikdy dokonale "černé těleso" a teplota kolísá i kus od kusu, třeba u žárovek nebo LED):

  • 1800–1900 K – plamen svíčky (silně červený)
  • 2700–3200 K – běžná žárovka, halogen
  • 2000–4000 K – východ a západ slunce (čím blíž k samotnému horizontu, tím červenější)
  • 4000–5000 K – zářivkové osvětlení
  • 5000–5600 K – přímé sluneční světlo za jasného dne, fotografický blesk
  • 6000–7500 K – zamračený, mlhavý den
  • 7000–11000 K – hluboký stín, modrá obloha bez přímého slunce

(U LED osvětlení navíc počítej s tím, že si dneska teplotu volíš přímo při výrobě žárovky – běžně seženeš "teplou bílou" kolem 2700 K i "studenou bílou" kolem 6500 K ve stejné objímce, takže LED tenhle přehled trochu komplikuje.)

Barva denního světla se navíc mění i v průběhu dne, protože se mění poměr, v jakým se na osvětlení scény podílí přímý sluneční svit a rozptýlené modré světlo oblohy. V poledne za jasna dominuje slunce a barevná teplota se blíží běžné "bílé" kolem 5200–6000 K. Když je obloha zatažená, sluneční a nebeské světlo se sečtou do namodralejšího odstínu kolem 6000–7000 K. Objekty ve stínu jsou osvětlené hlavně modrou oblohou, takže jsou nejchladnější. A protože atmosféra při nízkém slunci pohlcuje víc modré složky, čím delší dráhu musí paprsky atmosférou urazit (ráno a večer), tím červenější je jejich barva – proto jsou východy a západy slunce tak výrazně teplé.

Pět způsobů, jak si s tím poradit

Digitální foťáky nabízej v zásadě pět způsobů, jak vyvážit bílou (ne každý přístroj má nutně všechny):

  1. Automatické vyvážení bílé (AWB) – foťák si sám prohlídne snímek, hledá v něm nejsvětlejší místa jako referenci bílé a podle celkového barevného nádechu udělá korekci. Pro běžné scény to funguje slušně, ale kolísá to snímek od snímku a snadno se to zmýlí u scén s jednou dominantní barvou (třeba fotka celá v zeleni lesa).
  2. Přednastavené zdroje světla – vybereš ikonu odpovídající typu osvětlení (žárovka, zářivka, slunečno, zataženo, blesk, stín). Není to dokonale přesné, ale výsledek je konzistentní napříč celou sérií fotek pořízených ve stejným prostředí.
  3. Ruční nastavení konkrétní teploty v Kelvinech – pro pokročilé, co znaj přesnou barevnou teplotu zdroje světla.
  4. Vyvážení na neutrální šedou (nebo bílou) – foťáku ukážeš barevně neutrální předmět (typicky 18% šedou tabulku nebo bílý papír) přímo na scéně a přístroj si podle něj korekci spočítá. Tahle metoda je nejpřesnější, ale musíš ji opakovat pokaždé, když se výrazně změní osvětlení.
  5. Dodatečně v počítači ze souboru RAW – jestli fotíš do RAW, můžeš vyvážení bílé zcela beztrestně doladit až při zpracování na počítači, bez jakékoli ztráty kvality.

Kdy to nedohánět k dokonalosti

U interiérových scén se často míchá víc zdrojů světla o různý barvě najednou – typicky denní světlo z okna s umělým osvětlením místnosti. V takovým případě je nejlepší vyvážit bílou podle místa, kde je hlavní objekt (typicky obličej fotografovaného), a smířit se s tím, že pozadí bude mít lehký barevný posun – to je menší problém než špatná barva na hlavním objektu.

Vyvážení bílé nemusíš vždycky dohánět k dokonalé neutralitě. Spousta scén – západ slunce, světlo svíček, atmosféra interiéru – žije právě díky svýmu barevnýmu nádechu, a když ho úplně potlačíš, fotka přijde o náladu. Tvoje oko navíc vnímá posuny do teplých (červených) barev mnohem přirozeněji než posuny do studené modré, protože jsme na teplé nádechy zvyklí z ohně a západů slunce.

Naopak úmyslně "špatné" vyvážení bílé (třeba vyvážení na barevný papír místo na neutrální) můžeš použít jako kreativní nástroj – vznikne barevný posun směrem k doplňkové barvě použitýho referenčního předmětu, podobně jako u klasickýho barevnýho filtru.

RGB, gamut a cesta na papír

RGB je přidávání

RGB je aditivní (přidávací) barevný model – výchozí stav je černá (zhasnutej monitor nevyzařuje žádný světlo) a přidáváním nebo mísením tří základních světel – červeného, zeleného a modrého – vznikaj další barvy až po bílou, kdy svítěj všechny tři na maximum. Barva jednoho bodu obrazu (pixelu) je popsaná trojicí čísel udávajících intenzitu jednotlivých složek, obvykle v rozsahu 0–255. Stejné hodnoty ve všech třech kanálech ti vždycky daj odstín šedé; nejtmavší barva, jakou zařízení zvládne, je daná černým pozadím, a nejsytější barva je daná barvou použitýho světla – sytější barvu, než čím zařízení fyzicky svítí, prostě nezobrazíš.

Gamut, sRGB a Adobe RGB

Množina všech barev, který dané zařízení dokáže zaznamenat nebo zobrazit, se nazývá gamut (barevný prostor). Tvoje oko rozliší obrovské množství barev, který se dá znázornit jako podkovovitá plocha v tzv. barevném diagramu (chromaticity diagram). Žádné zařízení – foťák, monitor ani tiskárna – tenhle gamut nepokryje celý. Uvnitř plochy viditelných barev vytvoří tři základní barvy použité daným zařízením trojúhelník, který představuje jeho reálně dosažitelný gamut; barvy mimo tenhle trojúhelník zařízení nezaznamená ani nezobrazí věrně a nahradí je nejbližší dosažitelnou barvou na jeho okraji.

Nejrozšířenější je sRGB – barevný prostor pro počítače, internet a běžná zobrazovací zařízení. Pokrývá jen část gamutu tvýho oka, ale v praxi to velkou újmu nepředstavuje, protože ani běžné monitory a tiskárny nedokážou zobrazit celej sRGB gamut. Pro naprostou většinu fotografické praxe je sRGB naprosto dostatečný. Klidně na tom zůstaň, nic ti nechybí.

Pokročilejší foťáky nabízej i Adobe RGB, který má větší gamut, hlavně v oblasti zelené a azurové. Jeho použití je ale rizikový: pokud soubor neobsahuje informaci, že jde o Adobe RGB (tzv. ICC profil), zobrazovací zařízení si automaticky domyslí sRGB a barvy vyjdou nepřirozeně tlumené a málo syté. Adobe RGB má smysl jen tehdy, když důsledně řídíš barevný management v celým dalším zpracování – pro začátek je bezpečnější sRGB.

Když barvy skončí na papíře

Zatímco monitor barvy skládá přidáváním světla na černým podkladu, tiskárna dělá pravej opak – papír je bílý a tisková hlava na něj nanáší inkousty, který naopak některé barvy světla pohlcujou (subtraktivní model). Používaj se k tomu nejčastěji čtyři barvy: azurová (Cyan), purpurová (Magenta), žlutá (Yellow) a černá (blacK) – dohromady CMYK. Černý inkoust se přidává navíc proto, že smísením CMY vznikne jen špinavě hnědá barva, ne čistá černá, a černý inkoust navíc šetří barevné inkousty a zlepšuje podání tmavých tónů a ostrost textu.

Na rozdíl od monitoru, kde se intenzita světla dá plynule regulovat, tisková hlava obvykle jen buď inkoust vystřelí, nebo ne. Plynulé barevné přechody proto tiskárny simulujou tzv. rozkladem barev (ditheringem) – jeden barevný bod fotky je ve skutečnosti složenej z mnoha drobných inkoustových bodů různých barev, které se při dostatečné hustotě opticky slijou do dojmu jedné barvy.

A tohle má zásadní důsledek: gamut CMYK je vždycky menší než gamut RGB, a jeho tvar je navíc složitější a proměnlivý podle jasu i typu papíru. Nejvíc problémů dělá tisk sytých, jasných barev (třeba sytě modrá obloha nebo zelená vegetace) a jemných světlých přechodů – ty se v CMYK obtížně rozkládaj a výsledek po vytištění bývá viditelně méně brilantní než na obrazovce. Proto fotky, co na monitoru vypadaj zářivě, můžou po vytištění trochu zklamat. Není to chyba tiskárny, prostě jiná fyzika.

Kolorimetrie a barevný management

Jak se barva měří objektivně

Kolorimetrie je obor, co se snaží popsat barvu čísly nezávisle na konkrétním zařízení. Mezinárodní organizace CIE (Commission Internationale de l'Éclairage) na základě experimentálního pozorování lidského vnímání definovala standardizovaný způsob, jak libovolnou barvu vyjádřit pomocí tří číselných souřadnic. Po odstranění informace o jasu se dá barva zobrazit jako bod ve dvourozměrné rovině – tzv. chromaticity (barevném) diagramu, kde okrajová křivka odpovídá čistým spektrálním barvám a plocha uvnitř představuje celý rozsah barev, které tvoje oko dokáže rozlišit.

Barva bílých zdrojů světla se v týhle soustavě běžně vyjadřuje právě pomocí teploty chromatičnosti, o který jsme mluvili výš; CIE pro tenhle účel definovala standardizované referenční "bílé" (třeba norma D65, blízká běžnému dennímu světlu).

ICC profily – tlumočník mezi zařízeními

V praxi má každé zařízení – foťák, monitor, tiskárna – trochu jiný způsob, jak barvu snímá nebo reprodukuje. Bez dalších opatření proto dvě fotky pořízené různými přístroji, nebo tatáž fotka zobrazená na různých monitorech, nebudou barevně úplně stejné. Řešením jsou ICC profily – soubory, co popisujou barevné chování konkrétního zařízení: jaký má gamut, jakou barvu považuje za bílou a jaké další parametry (třeba gama) jeho zobrazení ovlivňujou.

Když se potkaj dvě zařízení s odlišným gamutem (a to je skoro vždycky), ICC profily umožní softwaru mezi nimi udělat rozumný převod barev – tzv. gamut mapping. Nejčastěji k tomu dochází při tisku, kdy je potřeba větší RGB prostor "vtěsnat" do menšího gamutu CMYK tiskárny. Existuje pár metod tohohle převodu, který se liší tím, čemu dávaj přednost – věrnému celkovému dojmu (hodí se právě pro fotky), přesnosti jednotlivých barev, nebo maximální sytosti výsledných barev (spíš pro grafiku). Grafické editory umí i zobrazit náhled, jak bude fotka vypadat po převodu do tiskového prostoru, a upozornit na místa, kde k barevnýmu posunu dojde.

Pokud soubor fotky ICC profil neobsahuje, software automaticky předpokládá standard sRGB. Foťáky ICC profil do běžných JPEG souborů zpravidla nepřidávaj, aby zbytečně nezvětšovaly velikost souboru.

Pro běžnou amatérskou praxi je standardní barevný management zabudovaný v operačním systému a prohlížecích programech naprosto dostačující. Pokročilá práce s ICC profily, kalibrovanými monitory a profilovanými tiskárnami má smysl hlavně v profesionální reklamní fotce, grafice a DTP, kde na naprosto přesné barevnosti fakt záleží. Pro amatéra má mnohem větší dopad na výslednou barevnost fotky správně zvládnuté vyvážení bílé přímo při focení než sebedokonalejší barevný management při zpracování.

LAB a HSB – další způsoby zápisu

Vedle RGB a CMYK se v grafických programech používaj i jiné způsoby zápisu barvy. Model LAB popisuje barvu třemi složkami: L (jas, 0–100 %) a dvě barevné osy – jedna mezi červenou a zelenou, druhá mezi modrou a žlutou. Jeho výhoda je, že odděluje jas od barvy, takže je nezávislý na konkrétním zařízení; využívá se třeba při doostřování fotek, kdy se doostřuje jen jasová složka, aniž by vznikaly barevné artefakty.

Model HSB (Hue – odstín, Saturation – sytost, Brightness – jas) popisuje barvu intuitivněji, blíž tomu, jak o barvě přemýšlíš ty sám: odstín jako pozici na barevném kole 0–360°, sytost jako míru "čistoty" barvy a jas jako míru světlosti. Tenhle model se často používá v ovládacích prvcích editorů pro výběr a úpravu barev.

Bitová hloubka a posterizace

Běžná fotka ve formátu JPEG ukládá 8 bitů na kanál, tedy 256 úrovní na barvu a přes 16,7 milionu barevných kombinací celkem. Zní to jako obrovské množství, přesto se občas potkáš s jevem zvaným posterizace – v plynulém barevném přechodu (typicky obloha nebo silně rozostřené pozadí) místo hladkého přechodu vzniknou viditelné barevné "schody" nebo fleky. Stane se to tehdy, když jsou dvě sousední použitelné barvy příliš daleko od sebe. Riziko posterizace roste s necitlivými úpravami fotky (výrazná změna expozice, umělé zvýšení sytosti) a s velikostí výstupního formátu. Nejlepší obranou je správná expozice už při focení, citlivé úpravy v počítači a pro náročné případy focení do RAW nebo práce ve vyšší bitové hloubce, která nabízí mnohonásobně víc odstínů a je vůči takovým úpravám odolnější.

Tipy do praxe

  • Pro běžné focení za standardních světelných podmínek ti automatické vyvážení bílé stačí; pro důležitou sérii fotek ze stejnýho místa radši sáhni po přednastaveném zdroji světla nebo vyvážení na šedou – zajistíš si tím barevnou konzistenci mezi snímky.
  • Do brašny se vyplatí přibalit neutrálně šedou kartu (nebo aspoň bílý papír) pro přesné manuální vyvážení bílé přímo na místě.
  • Fotíš-li v RAW, nemusíš se vyvážením bílé při focení tolik trápit – doladíš ho beze ztráty kvality později v počítači. U JPEG je naopak správné vyvážení bílé při focení klíčové, protože dodatečná korekce v počítači tě stojí obrazovou kvalitu.
  • Při míchání víc zdrojů světla (okno + umělé osvětlení, blesk + interiérové žárovky) vyvažuj bílou podle hlavního objektu zájmu, ne podle pozadí.
  • Nebůj se nechat scéně přirozený barevný nádech tam, kde dokresluje atmosféru (svítání, večerní světlo, svíčky) – dokonalá neutralita není vždycky žádoucí.
  • Pro web, běžné prohlížení na obrazovce i běžný tisk vystačíš se sRGB; Adobe RGB má smysl jen při důsledném barevném managementu v celým dalším zpracování.
  • Chystáš-li fotku k tisku, počítej s tím, že syté a jasné barvy (hlavně sytě modrá a zelená) můžou po vytištění vyjít méně brilantně než na monitoru – to je dané menším gamutem CMYK, ne chybou tiskárny.
  • Chceš-li fotku převést na černobílou, použij v editoru funkci, co zohledňuje odlišnou citlivost oka na jednotlivé barvy (váhovaný přepočet), ne jen prostý průměr RGB kanálů – výsledek bude přirozenější.
  • Náročnější úpravy velkých fotek (silná změna expozice, sycení barev) dělej pokud možno ve vyšší bitové hloubce nebo z RAW – snížíš tak riziko posterizace.

Na co si dát bacha

  • Spoléhat se výhradně na automatické vyvážení bílé i u scén s jednou dominantní barvou nebo u smíšeného osvětlení – tam automatika typicky selže.
  • Přepnout foťák na barevný prostor Adobe RGB bez pochopení, co to vlastně znamená – výsledné fotky pak na běžných zařízeních vypadaj mdle a nevýrazně.
  • Snažit se "opravit" barevný nádech fotky tak důsledně, že se ztratí atmosféra scény (třeba dokonale neutrální západ slunce bez teplýho nádechu).
  • Podceňovat vyvážení bílé při focení s tím, že "se to opraví v počítači" – u JPEG to vede k viditelné ztrátě kvality a barevné věrnosti.
  • Přehánět sycení barev v editoru, což vede k oříznutí barevných kanálů (podpalům) a ztrátě kresby v sytých partiích obrazu.
  • Čekat, že vytištěná fotka bude vypadat stejně jasně a sytě jako na monitoru – bez zohlednění menšího gamutu CMYK tě čeká zklamání.
  • Ignorovat, že bílá barva, kterou vnímá tvoje oko, je subjektivní a přizpůsobená mozkem – a myslet si, že foťák "vidí špatně", když ve skutečnosti jen věrně zaznamenal barvu skutečnýho osvětlení.
  • Používat funkci automatických úrovní (Auto Levels) rutinně na všechny fotky jako náhradu za správné vyvážení bílé při focení.

Zkrátka a dobře

Barva je subjektivní vjem, co si vyrábí mozek na základě spektra světla, které oko zachytí pomocí tří typů barvocitlivých čípků – a foťáky tenhle trojbarevný princip napodobujou ve formě RGB modelu. Barvu světla si můžeš objektivně vyjádřit teplotou chromatičnosti v Kelvinech a vyvážení bílé je funkce, co kompenzuje barevný nádech osvětlení, aby ti neutrální objekty vyšly na fotce fakt neutrální – ať už automaticky, přednastavenými profily, ručně podle teploty, měřením na šedou kartu, nebo dodatečně z RAW souboru. Monitory a foťáky pracujou v aditivním prostoru RGB, zatímco tisk používá subtraktivní model CMYK s výrazně menším gamutem, což vysvětluje, proč fotky po vytištění často vypadaj méně sytě než na obrazovce. Kolorimetrie a ICC profily umožňujou barvy mezi různými zařízeními standardizovaně a co nejvěrněji převádět, ale pro běžnou amatérskou praxi ti bohatě postačí standardní barevný management operačního systému – mnohem víc se ti vyplatí věnovat pozornost správnýmu vyvážení bílé přímo při focení.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Barva a vyvážení bílé - 1. Barva a její obraz v PC
  • Barva a vyvážení bílé - 2. Vyvážení bílé
  • Vyvážení bílé
  • Základy colorometrie
  • Digimanie - Reprezentace barev v PC, RGB a barevný prostor
  • Digimanie - Reprezentace barev v PC, CMYK a tisk