O co jde

Hele, každej foťák musí tu fotku nějak uložit na kartu – a právě tahle na první pohled nudná volba (jakej formát, jaké parametry) rozhoduje o tom, kolik prostoru budeš mít později na úpravy a jak dobře si to pak vytiskneš nebo zvětšíš. V tomhle modulu ti vysvětlím, co je to RAW, čím se zásadně liší od obyčejného JPEGu, kdy se ti vyplatí a kdy je to spíš na obtíž, jak fungujou další formáty jako TIFF a jak souvisí rozlišení fotky s kvalitou tisku.

Nejde o to naučit tě klikat v nějakém konkrétním programu – jde o principy, který platí bez ohledu na to, jakej foťák nebo software zrovna máš. A tyhle principy se za posledních patnáct let moc nezměnily, i když dnešní RAW konvertory jsou samozřejmě rychlejší a karty i disky uberou násobně víc dat než dřív.

Slovníček pojmů

  • RAW – formát obsahující v podstatě surová, nezpracovaná data přímo ze snímače. Žádná pevně provedená barevná interpolace, žádné vyvážení bílé, žádná komprese do JPEGu.
  • JPEG – nejrozšířenější formát na světě, používá ztrátovou kompresi. Snímek je ve foťáku plně "vyvolanej" a rovnou hotovej k použití.
  • TIFF – formát na archivaci a tisk, většinou bez komprese nebo s bezztrátovou kompresí, zvládne vyšší bitovou hloubku než JPEG.
  • Pixel – nejmenší kousek obrazu, jeden bod nesoucí informaci o barvě a jasu.
  • Bitová hloubka (barevná hloubka) – kolik bitů má fotoaparát nebo program k dispozici pro zápis barvy jednoho pixelu či kanálu. Čím víc, tím víc odstínů jasu a barev dokážeš rozlišit.
  • Bayerova maska a demozaikování – mřížka barevných filtrů nad snímačem plus matematickej proces (interpolace), kterým se z barevně "slepejch" buněk snímače dopočítá plnobarevnej obraz.
  • Ztrátová komprese – zmenšení souboru za cenu nenávratné ztráty kusu obrazové informace (typicky JPEG).
  • Bezztrátová komprese – zmenšení souboru beze ztráty čehokoli (typicky některé RAW soubory, částečně TIFF).
  • Metadata / EXIF – doprovodné technické údaje uložené spolu s fotkou – čas pořízení, expozice, clona, ISO, ohnisko, případně i GPS.
  • Rozlišení obrazu – celkovej počet pixelů, ze kterejch se fotka skládá (počet megapixelů nebo rozměr v pixelech).
  • PPI (Pixels Per Inch) – hustota pixelů obrazu vztažená na palec tištěné plochy. Určuje, jak ostrej bude tisk.
  • DPI (Dots Per Inch) – hustota tiskových bodů, kterýma tiskárna fyzicky nanáší barvu na papír. S PPI se to běžně plete, i když jde o dvě různé věci.
  • Dynamický rozsah – rozpětí mezi nejtmavším a nejsvětlejším místem snímku, který foťák ještě dokáže zaznamenat s kresbou.
  • Histogram – grafické znázornění, jak jsou ve fotce rozložené jasy (případně jednotlivé barevné kanály).
  • Posterizace – viditelné skoky mezi odstíny barev, který vzniknou, když ti dojdou barevné úrovně – typicky po silné editaci 8bitového obrazu.
  • Barevný prostor – množina barev, kterou dané zařízení (foťák, monitor, tiskárna) umí zaznamenat nebo zobrazit. Nejběžnější je sRGB.

Co je vlastně RAW a v čem se liší od JPEGu

Snímač foťáku sám o sobě žádné barvy nevidí – jeho buňky jsou citlivý jen na množství světla, který na ně dopadá, tedy na jas. Aby foťák vůbec dokázal zaznamenat barvu, má nad snímačem pravidelnou mřížku barevných filtrů (nejčastěji červených, zelených a modrých), který se říká Bayerova maska. Zelených filtrů je tam dvakrát víc než červených a modrých, protože lidský oko je na zelenou nejcitlivější. Výsledek je takovej, že žádná buňka snímače pořádně nezná skutečnou barvu daného bodu – ta se musí dopočítat z okolních buněk matematickým procesem, kterýmu se říká demozaikování (dřív taky Bayerova interpolace).

Když fotíš do JPEGu, tenhle výpočet – a k tomu ještě řadu dalších kroků, vyvážení bílé, kontrast, doostření, kompresi – udělá procesor přímo ve foťáku, bleskurychle a s pevně danejma parametrama. Výsledný JPEG je prostě hotovej. Vypadá tak, jak si to foťák spočítal, a všechny důležitý parametry musely bejt zvolený ještě před stiskem spouště, vlastně naslepo.

RAW naproti tomu ukládá na kartu ta surová, ještě "barevně slepá" data ze snímače spolu s metadaty (o expozici, nastavení foťáku a tak dál), ale bez demozaikování, bez vyvážení bílé a bez komprese do JPEGu. Teprve v počítači, přes speciální program – RAW konvertor – se z těch dat teprve "vyvolá" viditelná fotka. Trochu jako když se dřív musel chemicky vyvolat negativ. Proto se RAW ujal jako "digitální negativ" – ale pozor, s klasickým negativem to nemá společnýho vůbec nic, je to jen obrazná narážka na to, že bez dalšího zpracování ta fotka vlastně ještě "neexistuje".

Klíčovej rozdíl je tedy v tom, kdy a kde se dělaj zásadní rozhodnutí o vzhledu fotky:

  • U JPEGu se to řeší přímo ve foťáku, okamžitě, a je to nevratný.
  • U RAWu si to odložíš do počítače, kde to můžeš v klidu doladit na velkým monitoru a kdykoli se vrátit zpátky – samotnej RAW soubor totiž zůstává nedotčenej.

A jedna věc, na kterou nesmíš zapomenout: RAW není žádnej jednotnej standard. Každej výrobce foťáků (a často i každej model) používá svoji vlastní variantu s vlastní příponou. Existuje sice otevřenej formát DNG, kterej měl bejt univerzální standard, ale v praxi ho podporuje jen část výrobců. Takže na otevření RAW souboru vždycky potřebuješ software, kterej si s ním poradí – běžnej prohlížeč obrázků v systému si s ním obvykle bez doplňku nebo pluginu nerozumí.

Proč se s RAWem vyplatí makat (a kdy se to naopak nevyplatí)

Hlavní výhody RAW oproti JPEGu:

  • Vyšší bitová hloubka. JPEG vždycky pracuje jen s 8 bity na kanál (256 úrovní jasu), RAW obvykle zaznamenává 12 až 14 bitů na kanál, tedy tisíce až desetitisíce úrovní. Díky tomu snese mnohem drsnější editaci jasu, kontrastu nebo barev, aniž by hrozila posterizace.
  • Můžeš opravit expozici. Z RAWu jde dodatečně, na počítači, opravit i špatně nastavená expozice – zhruba v rozsahu jedné až dvou clonovejch hodnot (EV) – a fotka na tom viditelně neztratí. U JPEGu je taková oprava mnohem omezenější a rychle to sklouzne k viditelné degradaci.
  • Vyvážení bílé si vyřešíš klidně až dodatečně. U JPEGu musí bejt barevná teplota scény (vyvážení bílé) nastavená správně už při focení, protože pozdější oprava barevnýho nádechu je fakt otravná. U RAWu to vyřešíš až při zpracování na počítači, prakticky bez ztráty kvality.
  • Nedestruktivní úpravy. Zpracování RAWu nemění samotná uložená data – parametry převodu se ukládaj zvlášť, takže se k nim kdykoli vrátíš a přenastavíš je.
  • Záchrana světel a stínů. RAW obvykle nese o něco víc informace v přepálenejch světlech a propadlejch stínech než výslednej JPEG, takže jde částečně "vytáhnout" kresba, která by v JPEGu byla nenávratně pryč.
  • Opravíš i drobné neduhy objektivu – barevnou vadu na hranách (chromatickou aberaci) nebo tmavé rohy (vinětaci) – přímo při zpracování RAWu.

Hlavní nevýhody RAW:

  • Soubor je větší než JPEG, zhruba dvakrát až pětkrát, takže ti zabere víc místa na kartě i na disku.
  • Fotku nemůžeš rovnou použít – vždycky ji musíš nejdřív zpracovat na počítači, a to stojí čas.
  • Bez podpory ti RAW soubor běžnej prohlížeč obrázků nezobrazí, na prohlížení i drobný náhledy potřebuješ specializovanej software.
  • RAW nejde jen tak jednoduše "poslat dál" – na tisk, kamarádovi, klientovi. Rozumí mu jen menšina lidí a programů.
  • A ani RAW nezachrání blbě zaostřenou nebo rozhýbanou fotku, ani plně nevykompenzuje přehnaně vysoký ISO a šum, co s ním jde ruku v ruce.

Praktickej kompromis je režim RAW+JPEG, kdy foťák uloží na kartu obě verze najednou. Když se snímek povede, použiješ rovnou hotovej JPEG. Když ho potřebuješ zachránit nebo z něj vymáčknout maximum, máš po ruce i RAW. Jediná nevýhoda je, že to sežere víc místa na kartě.

JPEG, RAW, TIFF – kdy po čem sáhnout

JPEG je univerzální, ztrátově komprimovanej formát, se kterým počítá naprostá většina foťáků, prohlížečů, tiskáren i webů. Míru komprese si obvykle volíš sám – silnější komprese znamená menší soubor, ale i viditelnější degradaci (čtvercové artefakty na jemných přechodech, rozmazané detaily). Při rozumné kvalitě (řekněme od 70–80 % výš) je ztráta okem prakticky nepostřehnutelná. JPEG je ideální na běžné focení, sdílení a archivaci hotovejch fotek. Není ale dobrej na opakované ukládání pořád tý samý fotky (každý nové uložení znamená další ztrátovou kompresi) ani na grafiku s ostrýma hranama a nápisama.

TIFF je formát spíš na archivaci a profesionální tisk. Zvládne vyšší bitovou hloubku (16 bitů na kanál) a obvykle se používá bez komprese nebo s bezztrátovou kompresí – proto jsou soubory podstatně větší než u JPEGu. V praxi dneska TIFF slouží hlavně jako mezikrok při náročné editaci nebo jako výstupní formát pro tisk, míň už jako formát, do kterýho by ses fotil rovnou na kartu.

RAW se vyplatí tam, kde ti jde o maximální kvalitu a počítáš s tím, že fotku budeš dál upravovat – u náročných záběrů, komplikovanýho světla, situací, kde hrozí špatná expozice, nebo tam, kde plánuješ pořádnej zásah do barev a kontrastu.

Kromě těchhle tří základních formátů existujou i další, se specifickým určením: formáty s podporou průhlednosti a animace se hodí na webovou grafiku, ne na fotky, protože pracujou s omezenou paletou barev. Interní formáty grafických editorů zase umožňujou ukládat vrstvy a celou historii úprav, ale produkujou pořádně objemné soubory a slouží jen jako pracovní mezikrok, ne jako formát na sdílení nebo tisk.

Praktická rada je jednoduchá: na běžný focení stačí JPEG ve vysoký kvalitě. Na fotky, na kterejch ti fakt záleží, foť do RAW (případně RAW+JPEG). A originál – ať RAW, nebo JPEG – vždycky nech beze změny a všechny úpravy dělej na kopii.

Co všechno ovlivňuje kvalitu obrázku

Rozlišení udává, z kolika pixelů se fotka skládá – obvykle jako rozměr v pixelech (třeba 4000 × 3000) nebo zjednodušeně jako počet megapixelů. Vyšší rozlišení znamená víc detailů, ale hlavně větší prostor pro pozdější ořez beze ztráty použitelné velikosti pro tisk. Když na místě nestihneš zarámovat záběr přesně, dostatek pixelů ti dovolí kompozici v počítači doladit – ale každej ořez znamená nenávratnou ztrátu části pixelů, a tím pádem i maximální možné velikosti výsledného tisku.

Bitová hloubka (viz Slovníček) určuje, jak jemné jsou barevné a jasové přechody. Osm bitů na kanál (celkem 24 bitů na pixel, přes 16 milionů barev) je pro hotovou fotku, kterou dál needituješ, naprosto dostačující – lidský oko rozliší jen zlomek tohohle množství. Problém nastává až při silnější editaci: čím míň bitů máš k dispozici, tím rychleji při úpravách jasu, kontrastu nebo barev "dojdou" plynulé přechody a objeví se posterizace, tedy ty ošklivé skoky mezi odstíny. Proto se vyšší bitová hloubka (12–14 bitů, kterou máš právě v RAW) vyplatí hlavně u fotek, co budeš výrazně upravovat, a u citlivých plynulých přechodů, jako je obloha nebo černobílé snímky.

Komprese řeší věčnej kompromis mezi velikostí souboru a kvalitou obrazu. Bezztrátová komprese zmenší soubor, aniž by se cokoli z obrazové informace ztratilo – funguje na principu efektivnějšího zápisu opakujících se nebo předvídatelných hodnot. Ztrátová komprese jde dál: podle toho, co lidský oko dobře vnímá a co ne, z obrazu natrvalo odstraní kus informace (typicky detaily v barvě, na kterou je oko míň citlivý než na jas). Vyšší stupeň komprese znamená menší soubor, ale taky viditelnější artefakty a nižší věrnost originálu.

Metadata (EXIF) jsou technické údaje, který foťák automaticky ukládá spolu se snímkem – datum a čas pořízení, expoziční čas, clonu, ISO, ohniskovou vzdálenost, jestli blesknul blesk, a spoustu dalších věcí, případně i souřadnice GPS. Metadata jsou k nezaplacení, když se chceš zpětně podívat, jak přesně jsi fotku pořídil, a poučit se z chyb i úspěchů. Počítej s tím, že některé programy při ukládání nebo úpravě fotky metadata zkrátí nebo úplně smažou, zvlášť u souborů optimalizovanejch pro web.

Kolik pixelů potřebuješ na pořádnej tisk

Při přípravě fotky na tisk je důležitý neplést dvě věci, který se v běžný řeči často házej do jednoho pytle:

  • PPI (pixely na palec) popisuje, jak hustě jsou v tištěným obraze rozmístěný pixely samotné fotky – tedy kvalitu podkladu, kterej posíláš do tisku.
  • DPI (tiskové body na palec) popisuje technickou schopnost tiskárny nanášet inkoustové nebo tonerové body na papír. Tiskárna musí z několika svých bodů namíchat barvu jednoho pixelu, takže DPI je vždycky dost vyšší číslo než PPI.

Pro tebe jako fotografa je podstatný hlavně PPI: 300 PPI je standard na kvalitní fotorealistickej tisk, 200 PPI je zcela dostačující na běžnej amatérskej tisk, nižší hodnoty (kolem 100 PPI a míň) stačí na velké formáty, na které se koukáš z větší dálky, nebo na horší papír, kterej stejně vyšší kvalitu nevyužije.

Z rozlišení fotky (počtu pixelů) a požadovaného PPI si snadno spočítáš maximální rozumnou velikost tisku. Například fotka o rozlišení 3000 × 2000 pixelů (6 megapixelů) dá při 300 PPI tisk kolem 25 × 17 cm, při 200 PPI zhruba 38 × 25 cm. Platí jednoduchej vzorec: rozměr v palcích = počet pixelů děleno PPI (1 palec = 2,54 cm).

Co z toho plyne pro praxi:

  • Ořez fotky (oprava kompozice, narovnání nakloněnýho horizontu, "přiblížení" objektu, který jsi nezajistil objektivem) vždycky znamená ztrátu části pixelů, a tedy i menší možnou velikost kvalitního tisku. Čím větší ořez, tím výraznější ztráta – i docela malá korekce nakloněného horizontu dokáže "sežrat" statisíce až miliony pixelů.
  • Poměr stran fotky (třeba 3:2 u zrcadlovek, 4:3 u řady kompaktů) se často neshoduje s poměrem stran běžnejch tiskovejch formátů papíru. Při tisku se pak fotka buď zmenší, aby se celá vešla na papír (a po stranách vzniknou nevzhledné bílé pruhy), nebo se ořízne, aby vyplnila celou plochu (a hrozí, že se uřízne důležitá část obrazu). Nejvíc kontroly nad výsledkem máš, když si fotku na požadovanej formát papíru sám předem oříznout v editoru.
  • Převzorkování (resampling) je přepočet fotky na jinej počet pixelů. Zmenšení obvykle nevadí, zvětšení nad rámec původního rozlišení fotku nikdy skutečně nezlepší – jen se dopočítaj nové pixely na základě okolních, což může kvalitu spíš zhoršit. Nejkvalitnější a dneska v drtivé většině programů dostupná metoda převzorkování se v praxi nazývá bikubická interpolace.

Tipy do praxe

  • Na běžný, rychlý nebo hromadný focení (reportáž, rodinný akce, momentky) sáhni po JPEGu ve vysoký kvalitě – RAW by tě tady jen zdržoval a zbytečně zabíral místo.
  • Na fotky, na kterejch ti fakt záleží (svatby, portréty, krajiny, náročný světlo), foť do RAW, případně do režimu RAW+JPEG.
  • Originál vždycky nech beze změny a všechny úpravy dělej na kopii nebo v samostatným souboru s výsledkem úprav.
  • I když u RAW jde vyvážení bílé opravit dodatečně, zkus ho nastavit rozumně už při focení – ušetříš si práci při náhledu i zpracování.
  • Při úpravách postupuj od základních kroků k jemným: nejdřív expozice a kontrast, teprve pak barvy, jako úplně poslední krok doostření – ideálně až po zmenšení na finální velikost pro tisk nebo web.
  • Než začneš tisknout, spočítej si podle rozlišení fotky a požadovaného PPI, jestli máš dost pixelů na požadovanou velikost tisku – ušetříš si nemilý překvapení s rozmazaným výsledkem.
  • Kompozici a ořez řeš podle možností už při focení – ušetříš si ztrátu pixelů a udržíš si maximální možnou kvalitu i velikost pro tisk.
  • U fotek, který chceš dál upravovat, nedoostřuj hned při pořízení ani hned při konverzi RAW – doostření patří až na úplný konec, těsně před finálním použitím snímku.
  • Metadata (EXIF) neruš a nemaž – jsou to cenná data na zpětnou analýzu vlastního fotografování a poučení se z vlastních snímků.
  • Pokud ti foťák nabízí volbu barevného prostoru, ve většině běžných situací zůstaň u standardního sRGB – širší barevné prostory maj smysl jen tehdy, když si jistej, že s nimi umí pracovat i všechna zařízení a programy dál v řetězci.

Na co si dát bacha

  • Snímání úplně všeho do RAW bez rozmyslu, i tam, kde by stačil JPEG – zbytečně ti to zaplní kartu a zpomalí práci s fotkama.
  • Přehnaný spoléhání na to, že "RAW všechno zachrání" – RAW ti neopraví rozostřenej nebo rozhýbanej snímek, ani plně nevykompenzuje vysoký ISO.
  • Přepisování originálního souboru při úpravách místo práce na kopii – tím nenávratně přijdeš o možnost vrátit se k nezpracovaným datům.
  • Opakovaný ukládání tý samý fotky do JPEGu při postupnejch úpravách – každý uložení znamená další ztrátovou kompresi a postupnou degradaci kvality.
  • Ignorování rozlišení a PPI před tiskem, což vede k rozmazaným nebo "kostičkovaným" zvětšeninám.
  • Přehnanej ořez fotky, po kterým zbyde příliš málo pixelů na kvalitní tisk požadované velikosti.
  • Nastavení nízkýho rozlišení nebo vysoký komprese ve foťáku jen kvůli úspoře místa na kartě, a to i u snímků, který se pak ukážou jako důležitý.
  • Mazání nebo přepisování metadat (EXIF) při exportu, i když jejich zachování nic nestojí a je to užitečný pro budoucí analýzu.

Zkrátka a dobře

RAW obsahuje surová data ze snímače bez pevně provedenýho zpracování, zatímco JPEG je hotová, zkomprimovaná fotka, kterou si spočítal foťák sám. RAW ti nabízí vyšší bitovou hloubku, možnost opravit expozici a vyvážení bílé až dodatečně a šetrnější, nedestruktivní úpravy – za cenu větších souborů a nutnosti fotku vždycky nejdřív zpracovat na počítači. Na běžný focení je JPEG praktičtější volba, na náročný snímky se vyplatí RAW nebo kombinace RAW+JPEG.

Kvalita tisku závisí na rozlišení fotky vyjádřeným v PPI – čím míň pixelů na danou velikost papíru, tím horší výsledek, a každej ořez fotky ti tuhle rezervu dál zmenšuje. Ať už fotíš do RAW nebo JPEG, vždycky je dobrej zvyk nechávat originál beze změny, pracovat na kopiích a zachovávat metadata jako cennou stopu o tom, jak fotka vlastně vznikla.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Digimanie - Vše o formátu RAW 1.-9. díl
  • Zpracování obrazu - 1. Rozlišení a tisk
  • Zpracování obrazu - 2. JPEG, RAW, TIFF a další formáty
  • Zpracování obrazu - 3. Parametry obrazu
  • Zpracování obrazu - 4. RAW a práce s ním