Proč fotka vypadá plochá (a jak jí dát hloubku)

O co jde

Znáš to – stojíš před nádhernou scénou, cvakneš to, a doma na obrazovce z toho najednou je placatá nudná plocha. Kam se poděla ta hloubka, co jsi viděl na vlastní oči? No, to je právě ten základní háček fotky: svět kolem nás je trojrozměrný, ale snímek má jen šířku a výšku. Ten třetí rozměr – hloubku – musíš do fotky dostat nějak jinak, protože fotoaparát ti ho zadarmo nedá.

A přesně na to slouží perspektiva. Je to parta vizuálních triků, kterými fotografovi naznačíš divákovi prostor, i když se dívá na placatý kus papíru nebo displej. Kdo ví, jak perspektiva funguje, umí si s ní hrát – buď hloubku pořádně zvýrazní, nebo ji naopak schválně potlačí a scénu zplošší, když se to hodí. V týhle kapitole si projdeme, co perspektiva vlastně je, jak ji zdůraznit i potlačit, a jaké další nástroje – vzdušná perspektiva, zákryt a stíny – ti pomůžou prostor na fotce vykouzlit.

Slovníček pojmů

• Perspektiva – způsob, jakým se předměty v prostoru zobrazují na ploché fotce podle toho, jak jsou daleko a kde stojí; nástroj, kterým fotka napodobuje to, jak vnímáme hloubku vlastníma očima.
• Lineární perspektiva – zdánlivé zmenšování vzdálenějších předmětů a sbíhání rovnoběžných linií směrem do dálky.
• Úběžník – bod na obraze, do kterého se sbíhají rovnoběžné linie, jak se od tebe vzdalují.
• Kácení linií – opticky vzniklé sbíhání svislých linií (typicky u budov), když máš fotoaparát nakloněný nahoru nebo dolů.
• Zdůrazněná perspektiva – silně vyjádřený pocit hloubky, který vznikne, když fotíš zblízka širokoúhlým objektivem.
• Potlačená perspektiva – zploštělý, „stlačený" pohled, který vznikne, když fotíš z větší dálky delším ohniskem.
• Vzdušná (atmosférická) perspektiva – ztráta kontrastu, sytosti barev a ostrosti detailů u vzdálených objektů kvůli vrstvě vzduchu mezi tebou a scénou; lidově „modrání dálek".
• Zákryt (překrytí) – jev, kdy bližší předmět kus toho vzdálenějšího zakrývá, a divák tak hned pozná, co je blíž a co dál.
• Stín jako kompoziční prvek – stranové osvětlení a stíny, které modelují objem a tvar předmětu a pomůžou odlišit jednotlivé plány scény.
• Poměr vzdáleností popředí/pozadí – klíčová věc, která rozhoduje o síle perspektivy, ať už máš nasazené jakékoliv ohnisko.
• Uzlový bod objektivu – zažitý, i když technicky nepřesný název (přesněji no-parallax point / vstupní pupila) pro bod, kolem kterého musíš otáčet fotoaparátem při snímání panoramat, aby se ti zákryt předmětů mezi snímky neposouval.
• Rectilineární projekce – způsob zobrazení, kdy objektiv zachovává přímé linie jako přímky; mají ji drtivá většina běžných objektivů.

Jak to celé funguje

Tvoje oči vnímají prostor hlavně díky tomu, že jich máš dvě a každé se dívá na svět z trochu jiného úhlu – z toho rozdílu si mozek spočítá hloubku. Jenže tohle funguje jen na krátkou vzdálenost. Na scény, jaké běžně fotíš, se mozek spoléhá na jiný trik: čím je předmět dál, tím se ti zdá menší – přesněji, tím menší je jeho úhlová velikost, tedy úhel, pod kterým ho vidíš. A právě tahle úhlová velikost je to, co se skutečně zaznamená na sítnici oka nebo na snímači fotoaparátu.

Ze zmenšování vzdálených objektů rovnou plyne druhý základní projev perspektivy – sbíhání linií. Rovnoběžné čáry, co se od tebe vzdalují (koleje, silnice, zábradlí, hrana budovy), se na fotce opticky přibližují k sobě a v nekonečnu by se sešly v jednom bodě – tzv. úběžníku. Tenhle efekt je tak silný, že ho mozek okamžitě chytne a použije k odhadu hloubky scény. Není divu, že sbíhání linií patří k nejoblíbenějším a nejúčinnějším trikům, jak naznačit prostor na fotce.

Se sbíháním linií úzce souvisí i takzvané „kácení" svislic – když fotíš vysokou budovu zespoda, její horní část je od tebe dál než ta spodní, takže se ti zdá, že se stěny budovy sbíhají směrem nahoru. Je to úplně stejný jev jako u sbíhajících se kolejí, jen aplikovaný na svislé linie.

Perspektiva může mít na fotce jeden, dva nebo dokonce tři úběžníky – podle toho, z jakého úhlu a odkud scénu fotíš. Snímek průčelí budovy zespoda bude mít typicky jeden úběžník s klasickými sbíhajícími se svislicemi. Pohled na roh budovy ti vytvoří úběžníky dva. A přidáš-li k tomu ještě pořádný podhled nebo nadhled, objeví se i třetí, horní nebo dolní úběžník. Takže kolik úběžníků fotka bude mít, určuje hlavně to, kde stojíš a jak vysoko máš fotoaparát.

Důležitá věc, kterou si zapamatuj: samotné ohnisko objektivu perspektivu samo o sobě nemění. Objektiv ti jen „vyřízne" určitou část scény, podobně jako když fotku ořízneš v počítači. To, co perspektivu doopravdy určuje, je poměr vzdálenosti k blízkému a vzdálenému objektu. Širokoúhlé objektivy se k zdůraznění perspektivy hodí proto, že ti dovolí fotit zblízka a přitom mít v záběru i vzdálené pozadí – a je to právě tahle kombinace krátké vzdálenosti k popředí a velké vzdálenosti k pozadí, co perspektivu doopravdy zesílí.

Jak dát fotce pořádnou hloubku

Perspektiva se na fotce zdůrazní vždycky, když je poměr mezi vzdáleností k blízkému objektu a vzdáleností k vzdálenému objektu velký – tedy když je popředí fakt blízko a pozadí fakt daleko. Prakticky to znamená tohle:

• Fotit zblízka – ideálně na vzdálenost kolem metru, klidně i míň.
• Použít širokoúhlý objektiv – jen širší zorný úhel ti umožní mít vedle blízkého popředí v záběru i dost vzdáleného pozadí. Bez širokého úhlu by ti fotka zabírala jen malý kus toho předního objektu.
• Najít výrazné, srozumitelné popředí – ideálně předmět, jehož skutečnou velikost divák bezpečně zná (osoba, zvíře, běžná věc). Právě takové měřítko pomůže mozku pochopit, jak je scéna velká a jak je popředí blízko.
• Zajistit, aby popředí a pozadí spolu logicky souvisely – ať tvoří smysluplný, propojený celek, ne dvě náhodně spojené věci bez vztahu.

Extrémní nástroj na zdůraznění perspektivy je objektiv rybí oko. Sám o sobě přitom perspektivu nijak nezesiluje – jen se nebrání pořádnému soudkovitému zkreslení linií. Ale díky svému hodně širokému zornému úhlu tě donutí jít fakt blízko k objektu, aby ti vůbec něco zaplnilo záběr – a je to právě tahle krátká vzdálenost, co perspektivu pořádně zdůrazní.

Se zdůrazněnou perspektivou úzce souvisí i kácení svislých linií. Když fotíš zblízka a zespoda (typicky architekturu), svislice budov se ti výrazně sbíhají. Zabránit tomu jde jedině tak, že fotoaparát držíš vodorovně – ne nakloněný – a zvolíš vhodnou snímací výšku. Pokud se kácení linií nedá vyhnout, je často lepší ho vzít jako výtvarný prvek kompozice, než se prát o dokonale rovné linie.

Zdůrazněná perspektiva se hodí hlavně pro krajinu, architekturu nebo reportáž, kde chceš diváka „vtáhnout" do scény. U lidských tváří a postav ale buď opatrný – přehnaná perspektiva zblízka deformuje rysy (zvětšený nos, zmenšené uši a ramena) a působí spíš komicky než lichotivě. Výjimkou je záměrné použití v reportáži, kde ti širokoúhlý objektiv zblízka zasadí osobu do jejího prostředí – tam ale musíš fotoaparát držet vodorovně, aby nedošlo k deformaci od kácejících se linií.

Jak naopak scénu zplošit (a kdy se to hodí)

Opačný postup – potlačení perspektivy – je stejně důležitý trik a hodí se všude tam, kde chceš zachovat přirozený, nedeformovaný vzhled objektu. Typicky u portrétů, ale i u některých krajinných nebo produktových záběrů.

Perspektiva se potlačí, když je poměr vzdáleností k blízkému a vzdálenému objektu malý – tedy když fotíš z větší dálky a rozdíl vzdáleností mezi jednotlivými plány scény je vůči celkové vzdálenosti zanedbatelný. Prakticky:

• Fotit z větší vzdálenosti.
• Použít delší ohnisko (teleobjektiv) – protože kdybys fotil zdálky širokoúhlým objektivem, všechny objekty by vyšly malinké, potřebuješ teleobjektiv, který ti scénu přiblíží.
• Hledat spíš plošší scény, kde předměty v hloubce nejsou od sebe moc daleko.
• Držet fotoaparát vodorovně, tedy snímací rovinu rovnoběžně s čelní stěnou fotografovaného objektu.

Stejně jako u zdůraznění platí, že samotné dlouhé ohnisko perspektivu nepotlačuje – to dělá teprve vzdálenost. Teleobjektiv ti jen umožní z dálky vyfotit objekt v dostatečné velikosti.

Potlačení perspektivy má i svoje úskalí: pokud fotíš širokou scénu zdálky bez výrazného, blízkého popředí, snímek často vyjde plochý a nezajímavý, i když scéna samotná byla parádní. Bez měřítka totiž divák nedokáže odhadnout, jak jsou zachycené objekty vlastně velké. U vzdálených záběrů krajiny se proto prostor často musí vyjádřit jinak než sbíháním linií – jasovým a barevným kontrastem, hloubkou ostrosti, zákrytem nebo vzdušnou perspektivou.

Potlačená perspektiva je zásadní věc, když fotíš lidi. Běžná vzdálenost, na kterou se lidé v životě potkávají a koukají na sebe, je zhruba 2 až 3 metry, a proto jsme zvyklí vnímat lidský obličej právě v téhle „normální" perspektivě. Objektivy s ohniskem kolem 85 mm se proto tradičně nazývají portrétní – při typické portrétní vzdálenosti kolem dvou metrů zachovávají přirozené proporce tváře. V praxi se pro portréty často sáhne i po delších ohniscích, protože z větší vzdálenosti je deformace obličeje ještě menší a navíc jde líp rozostřit pozadí.

Perspektivní zkreslení jde do určité míry napravit i dodatečně – pomocí funkcí pro korekci perspektivy v editačním softwaru, případně speciálními posuvnými (shift) objektivy, které ti dovolí vyfotit vysoké budovy bez naklápění fotoaparátu. Tyhle nástroje ale spolehlivě fungují jen u mírného zkreslení – silné sbíhání linií se dodatečně opravit nedá.

Modrání dálek a schovávání za sebou

Vedle lineární perspektivy existuje i takzvaná vzdušná (atmosférická) perspektiva, lidově „modrání dálek". Vzniká proto, že mezi tebou a vzdáleným objektem je vždycky nějaké množství vzduchu, který pro světlo úplně průhledný není. Se stoupající vzdáleností se dějí čtyři propojené věci:

• klesá kontrast scény,
• roste celkový jas,
• klesá průzračnost a schopnost zachytit jemné detaily a ostré hrany,
• klesá sytost barev, které se posouvají směrem k modré (u západu slunce naopak často k červené).

Za to může rozptyl světla na molekulách vzduchu a na drobných částicích, jako je vodní pára, prach nebo smog. Modré složky světla se rozptylují nejvíc, a proto vzdálené objekty působí namodrale a jakoby zahalené jemnou clonou – čím víc vzduchu je mezi tebou a objektem, tím silnější je ten efekt. Mimochodem, stejný princip je důvod, proč je jasná obloha modrá.

Vzdušná perspektiva je pro mozek srozumitelný a přirozený signál vzdálenosti, takže se skvěle hodí na vyjádření hloubky hlavně v krajinářské fotografii, kde se lineární perspektiva kvůli velkým vzdálenostem obvykle tolik neuplatní. Nejsilnější bývá v mlžném, vlhkém nebo znečištěném vzduchu a při pohledu proti slunci; naopak nejslabší je, když ti slunce svítí za zády. Pokud je vzdušná perspektiva nežádoucí, jde její vliv částečně omezit vhodným výběrem světla nebo úpravou kontrastu při zpracování fotky, úplně ji ale nedostaneš pryč.

Za snížené viditelnosti (soumrak, noc) se to projevuje trochu jinak – u samostatně zářících vzdálených objektů (třeba světel) vzduch pohltí cestou k fotoaparátu spíš modrou složku světla, takže vzdálené světelné zdroje působí červeněji. Tenhle jev je typický třeba pro barvy oblohy při západu slunce.

Dalším a hodně přirozeným způsobem, jak vyjádřit prostor, je zákryt (překrytí) předmětů. Princip je jednoduchý – bližší objekt kus toho vzdálenějšího zakrývá, a divák tak hned pozná jejich pořadí v prostoru. Sám o sobě ti zákryt neřekne nic o skutečné vzdálenosti mezi objekty, jen o jejich pořadí – proto se v praxi obvykle kombinuje s dalšími nástroji, jako je lineární nebo vzdušná perspektiva.

Zákryt je fakt užitečný tam, kde lineární perspektiva už moc nefunguje – třeba když fotíš teleobjektivem z větší dálky, kde se linie sbíhají jen minimálně. V takových situacích je to často právě zákryt jednotlivých plánů scény, co divákovi umožní odhadnout hloubku záběru.

Se zákrytem je spojené i jedno praktické úskalí u panoramatické fotografie. Pokud při snímání série záběrů pro panorama otáčíš fotoaparátem kolem nesprávné osy, zákryt bližších předmětů vůči pozadí se mezi jednotlivými snímky mění a výsledné fotky pak na sebe nenavazují. Aby zákryt zůstal při otáčení fotoaparátu neměnný, musíš se otáčet kolem takzvaného uzlového bodu objektivu (v komunitě fotografů zažitý, i když technicky ne úplně přesný název – přesněji jde o tzv. no-parallax point, bod vstupní pupily objektivu; se skutečnými optickými uzlovými body objektivu to nemá nic společného, ale název "uzlový bod" se v praxi vžil a uvidíš ho skoro všude). Čím jsou fotografované předměty blíž fotoaparátu, tím výraznější je tenhle problém, a pro kvalitní panoramata se proto používá speciální panoramatická hlava stativu.

Stíny, co dělají tvar

Posledním důležitým nástrojem, jak vyjádřit prostor a objem, je práce se stíny. Zatímco lineární a vzdušná perspektiva i zákryt ti pomůžou vyjádřit hloubku celé scény, stíny se uplatní hlavně při modelování objemu a tvaru jednotlivých předmětů.

Klíčové pravidlo zní: stranové (boční) světlo modeluje objem předmětu mnohem líp než světlo čelní. Když světlo dopadá na objekt zepředu, stíny prakticky zmizí a předmět působí plochý, bez struktury. Boční osvětlení naopak vytvoří na povrchu předmětu přechody světla a stínu, které jasně ukážou jeho tvar, hrany a texturu.

Z toho plyne, proč silné čelní světlo (třeba přímý blesk namontovaný na fotoaparátu) fotografované objekty zplošťuje a potlačuje jejich strukturu – stíny, které by objem naznačily, prostě nevzniknou. A i v krajinářské fotografii mají stíny zásadní význam: bez stínů, co vrhají třeba duny v poušti nebo nerovnosti terénu, by byla scéna obtížně čitelná a lineární perspektiva by neměla čeho se „zachytit".

Tipy do praxe

• Než začneš fotit, rozhodni se vědomě, jestli chceš perspektivu zdůraznit, nebo potlačit – volba ohniska a vzdálenosti by měla vycházet z tohohle záměru, ne z náhody.
• Pro silný pocit prostoru jdi s širokoúhlým objektivem blízko k výraznému popředí a zajisti, aby v záběru bylo i dostatečně vzdálené pozadí.
• Pro přirozený, nedeformovaný vzhled (portréty, produkty) foť z větší vzdálenosti delším ohniskem a drž fotoaparát vodorovně.
• Do fotky vždycky zkus zakomponovat něco, jehož skutečnou velikost divák bezpečně zná – dodá to fotce měřítko a pomůže vyjádřit prostor.
• U architektury fotografované zespoda počítej s kácením linií; buď ho eliminuj snímací výškou a vodorovnou polohou fotoaparátu, nebo ho naopak přijmi jako výtvarný prvek.
• Při krajinářské fotografii využívej vzdušnou perspektivu – vzdálené plány se ti přirozeně zjemní a odliší kontrastem a barvou od popředí.
• Kombinuj víc nástrojů najednou – lineární perspektivu, zákryt, vzdušnou perspektivu i stíny; v praxi se prolínají a společně dělají přesvědčivější dojem prostoru.
• Při portrétní fotografii volej spíš delší ohniska a odstup aspoň dva metry, aby obličej nepůsobil deformovaně.
• Když fotíš za bočního světla, všímej si, jak stíny modelují objem předmětu, a využívej je ke zdůraznění tvaru a struktury.
• Chceš-li fotit panorama, otáčej fotoaparátem kolem uzlového bodu objektivu, ne kolem středu stativu, ať ti zákryt předmětů zůstane konzistentní.

Na co si dát bacha

• Fotíš lidi zblízka širokoúhlým objektivem a nechtěně jim deformuješ obličej nebo postavu (zvětšený nos, zmenšené končetiny).
• Snímáš širokou krajinu zdálky bez jakéhokoliv blízkého popředí – výsledek pak vyjde ploše a nezáživně, i když scéna samotná byla parádní.
• Myslíš si, že perspektivu mění samotné ohnisko objektivu – ve skutečnosti ji určuje poměr vzdáleností k popředí a pozadí, ohnisko jen volí výřez scény.
• Nakláníš fotoaparát při snímání architektury, což způsobí nechtěné kácení svislých linií.
• Zapomínáš na měřítko ve snímku, takže divák nemůže odhadnout skutečnou velikost fotografované scény.
• Máš špatnou osu otáčení při snímání panoramat, což naruší zákryt předmětů a znemožní hladké navázání jednotlivých záběrů.
• Používáš čelní blesk nebo rovnoměrné světlo tam, kde bys naopak potřeboval objem předmětu zdůraznit stranovým stínováním.
• Fotíš produkty z podhledu nebo nadhledu a nevědomky jim zvětšíš nebo zmenšíš skutečné proporce.

Zkrátka a dobře

Perspektiva je klíčový nástroj, kterým fotka – ačkoliv je sama o sobě plochá – umí divákovi navodit přesvědčivý pocit prostoru. Lineární perspektivu (zmenšování vzdálených objektů a sbíhání linií) zdůrazníš tím, že fotíš zblízka širokoúhlým objektivem, nebo ji naopak potlačíš fotografováním z dálky delším ohniskem – a rozhoduje o tom vždycky poměr vzdáleností, ne samotné ohnisko. Vedle lineární perspektivy ti pomůžou vyjádřit hloubku scény i další nástroje: vzdušná perspektiva (modrání a ztráta kontrastu u vzdálených objektů), zákryt bližších předmětů před vzdálenějšími a stíny, které modelují objem a tvar. V praxi se všechny tyhle prostředky vzájemně kombinují, a je to právě jejich vědomé použití, co odliší promyšlenou fotku od náhodného cvaknutí.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)

• Perspektiva a kompozice - 1. Základy perspektivy
• Perspektiva a kompozice - 2. Perspektiva
• Perspektiva a kompozice - 3. Zdůrazněná perspektiva
• Perspektiva a kompozice - 4. Potlačená perspektiva
• Perspektiva a kompozice - 5. Vzdušná perspektiva, zákryt a stíny