Expozice

O co jde

Znáš to. Vytáhneš foťák, cvakneš a doma na počítači zjistíš, že fotka je buď tmavá jak duše politika, nebo naopak úplně vybledlá, jako by ji vymáchali v mlíku. Hele, tohle je úplně nejčastější problém, se kterým se každý začátečník potká, a skoro vždycky za tím stojí jedna věc – špatná expozice, tedy množství světla, který se při focení dostane na snímač.

A není to jen kosmetická chyba, kterou pak dorovnáš v počítači. Když je fotka fakt přepálená do běla nebo propadlá do černi, tak se to už často nedá zachránit ani v tom nejlepším editoru – detaily jsou prostě pryč. Takže dobrá expozice je základ, na kterém teprve stojí kompozice, barvy a všechno ostatní.

Nejdřív si ukážeme, jak foťák nastavit, aby ti expozice sedla už na první pokus – stačí k tomu znát pár základních režimů. Teprve potom se ponoříme do detailů, co se přitom uvnitř foťáku doopravdy děje – expoziční trojúhelník, EV a jak funguje měření – a nakonec se podíváme i na nástroje, který používaj profesionálové: externí expozimetr a flashmetr. Žádná věda, jen pár principů, který když pochopíš, přestaneš se ptát, proč ti to zase vyšlo blbě.

Jak správně exponovat – režimy na foťáku

Nejrychlejší cesta k dobře exponovaný fotce je nechat si pomoct od foťáku a jen mu říct, kolik toho má řídit sám. Foťáky nabízejí několik režimů, který se liší tím, kolik z trojice čas/clona/ISO řídíš ty a kolik automatika (ta si expozici odhadne pomocí vestavěnýho měřáku – jak přesně, si řekneme za chvíli):

Plná automatika – foťák řídí úplně vše: čas, clonu, ISO, často i blesk. Tobě zůstane jen kompozice. Funguje dobře u běžných scén, ale u náročnějších situací (protisvětlo, tma, nezvyklé osvětlení) často chybuje – typicky zbytečně spustí blesk tam, kde je zjevně k ničemu, nebo naopak nezvládne rozpoznat pohybující se objekt. Focení na automatiku není žádná ostuda – pokud zrovna začínáš a automatika ti uvolní ruce na to, aby ses mohl soustředit na kompozici, klidně ji používej. Důležitej je výsledek – když je fotka hezká, každýmu je jedno, jestli jsi mačkal foťák, telefon nebo jakejkoliv jinej bazmek.
Scénické režimy – varianta plné automatiky, kdy foťáku navíc řekneš typ scény (portrét, krajina, sport, makro a podobně). Foťák podle toho upraví nejen expozici, ale i hloubku ostrosti, ostření, barvy a použití blesku.
Časová priorita (S nebo Tv) – ručně nastavíš čas závěrky a ISO, automatika dopočítá clonu. Hodí se, když je klíčové kontrolovat pohyb – buď ho zmrazit krátkým časem, nebo naopak záměrně rozmazat dlouhým.
Clonová priorita (A nebo Av) – ručně nastavíš clonu a ISO, automatika dopočítá čas. Hodí se, když je klíčová hloubka ostrosti – typicky u portrétů (malá hloubka ostrosti) nebo krajiny (velká hloubka ostrosti).
Manuální režim (M) – všechny tři hodnoty nastavuješ sám, vestavěnej expozimetr slouží jen jako rádce (ukáže na stupnici, o kolik se tvoje nastavení liší od toho, co by sám navrhl). Nejvhodnější pro statické scény, práci se stativem, studio, nebo situace, kde automatika evidentně selhává (protisvětlo, extrémní kontrast, nezvyklé osvětlení).
Programový režim (P) – automatika sama volí kombinaci času a clony, ale nechá tě volně nastavovat ostatní parametry (ISO, měření expozice, vyvážení bílé, blesk). Často nabízí i takzvaný posun programu – možnost přepínat mezi různými dvojicemi čas/clona, který dávají stejnou expozici, takže si vybereš vhodnější kompromis mezi hloubkou ostrosti a rizikem rozhýbání.

Pro většinu focení je nejlepší začít clonovou prioritou se zapnutým automatickým ISO (Auto-ISO) – řídíš jedinou věc z trojice (clonu, a tím hloubku ostrosti), foťák za tebe dopočítá zbylý dvě (čas i ISO). Je to ve výsledku skoro plná automatika, jen s tvůrčí kontrolou nad tím, jak hluboko bude fotka ostrá – hodně fotografů u něj zůstane napořád a do manuálu sáhne, jen když automatika evidentně chybuje (třeba u výrazně světlých nebo tmavých scén, viz níž).

Ve všech poloautomatických režimech máš k dispozici expoziční kompenzaci – možnost ručně přidat nebo ubrat světlo oproti hodnotě, kterou navrhla automatika, obvykle v rozsahu ±2 až ±3 EV. Je to nejrychlejší způsob, jak opravit typické chyby automatiky u nestandardních scén (sníh, tmavé pozadí, protisvětlo).

Užitečná pomůcka je taky bracketing – foťák automaticky pořídí sérii několika snímků s mírně odlišnou expozicí (třeba normální, o krok světlejší, o krok tmavší), takže si pak vybereš ten nejlepší.

Histogram – jak fakt poznat, že je expozice v pohodě

Po vyfocení podle sekce výš se vyplatí výsledek hned zkontrolovat. První věc, kterou by sis měl ve foťáku zapnout, je zvýraznění přepálených a podexponovaných míst v náhledu – různě se tomu říká ("highlight alert", zvýraznění přepalů, blikající "zebry"). Bez zapnutý týhle funkce se přeexponování nebo podexponování na malém displeji foťáku často nedá spolehlivě posoudit pouhým okem, a přitom ji má skoro každej dnešní foťák, jen se obvykle musí ručně zapnout v menu prohlížení. Kolikrát ti fotka na displeji přijde v pohodě a doma na velkém monitoru zjistíš, že je vypálená – se zapnutým varováním tohle riziko výrazně klesá.

Podrobnější, ale trochu náročnější nástroj na kontrolu expozice je histogram: graf, kterej ukazuje, kolik pixelů fotky má jaký jas, od černé vlevo po bílou vpravo.

Na co se dívat:

Pokud je histogram "useknutý" u pravého okraje, znamená to přepaly – místa bez jakékoli kresby, čistě bílá. Ty už nejde v počítači nijak obnovit.
Pokud je useknutý u levého okraje, jde o podpaly – čistě černá místa bez kresby. Jsou subjektivně míň rušivé než přepaly, ale kresbu v nich taky dodatečně nezískáš.
Tvar histogramu (posunutý doleva, doprava, nebo rovnoměrně rozprostřený) sám o sobě není chyba – odpovídá náladě a charakteru scény (tmavá dramatická fotka bude mít histogram posunutý doleva, a to je v pořádku).

Na co dát bacha: histogram na displeji většinou nepočítá přímo z RAWRAW – formát obsahující v podstatě surová, nezpracovaná data přímo ze snímače. Žádná pevně provedená barevná interpolace, žádné vyvážení bílé, žádná komprese do JPEGu dat, i když v RAW fotíš – vychází z náhledu vyrenderovanýho podle aktuálního JPEGJPEG – nejrozšířenější formát na světě, používá ztrátovou kompresi. Snímek je ve foťáku plně "vyvolanej" a rovnou hotovej k použití stylu foťáku (kontrast, sytost, případně vyvážení bílé). Skutečná RAW data proto mívaj ve světlech i stínech o něco víc rezervy, než histogram ukazuje – varování před přepalem tak občas bejvá falešnej poplach. Když ti histogram trvale hlásí přepaly, který se pak v RAW konvertoru ukážou jako v pořádku, zkus si v foťáku nastavit plošší, méně kontrastní JPEG styl – histogram pak realitě sedí líp.

Pokud foťák nabízí i takzvaný RGB histogram (zvlášť pro červený, zelený a modrý kanál), vyplatí se ho sledovat u syté barevné scény, protože jednotlivý barevný kanály se nepřepalujou najednou – běžnej jasovej histogram dokáže přepal v jednom kanálu (typicky v červené) úplně skrýt. Typickej příklad je makro syté barevný květiny, třeba červenýho máku nebo tulipánu: jasovej histogram může vypadat úplně v pohodě, zatímco červenej kanál je už dávno u pravýho okraje a kytka na fotce ztrácí barevnou kresbu – uvidíš to jen na RGB histogramu, ne na tom obyčejným. Zelenej kanál má u tohodle navíc trochu jinou pozici – díky konstrukci senzoru (Bayerova maska, viz modul Co s fotkama v počítači) připadaj na každý čtyři obrazový buňky dvě zelený a jen jedna červená a jedna modrá, protože lidský oko je na zelenou nejcitlivější. Zelenej kanál tak bejvá kresebně bohatší a míň náchylnej na přepal než červenej nebo modrej.

HistogramHistogram – graf, kterej ukazuje, kolik pixelů na fotce má jaký jas, od černé po bílou. Základní nástroj, jak si na foťáku zkontrolovat, jestli je expozice v pořádku je fakt silnej pomocník, ale není to mantra, kterou musíš poslouchat za každou cenu. Spousta lidí si na něm staví celou expozici od začátku do konce – jenže pokud máš jasnou tvůrčí představu, jak má fotka vypadat (tmavá dramatická scéna, silueta, cokoliv netypickýho), nenech se histogramem tlačit k "hezky" rovnoměrnýmu tvaru grafu. Cit a odhad podle toho, jak scéna doopravdy vypadá, je nakonec pořád lepší vodítko než čumění do grafu.

Zvládnutí týhle dvojice – správnej režim a kontrola histogramem – ti pro běžný focení bohatě stačí. Jestli chceš rozumět tomu, co se přitom uvnitř foťáku doopravdy děje a proč automatika občas selže, čti dál.

Trojúhelník čas – clona – ISO (a proč se všechno počítá na dvojnásobky)

Fotka vzniká tak, že se od scény odráží světlo, kus ho projde objektivem dovnitř foťáku a dopadne na snímač. Kolik toho světla bude, řídí tři navzájem nezávislé věci, kterým se souhrnně říká expoziční trojúhelník:

Čas závěrky – jak dlouho světlo na snímač působí.
ClonaClona – kulatý otvor uvnitř objektivu, kterým prochází světlo. Vyjadřuje se clonovým číslem (f/2.8, f/8 a podobně) – jak velkým otvorem světlo prochází objektivem.
ISO citlivostISO citlivost – elektronické zesílení signálu ze snímače. Vyšší ISO znamená, že foťáku stačí míň světla, ale zaplatíš za to vyšším šumem – jak moc foťák elektronicky zesílí signál, co dostane ze snímače.

Lidský oko vnímá jas logaritmicky, ne lineárně – proto se ve fotce nepracuje s "přidej trochu světla", ale s násobky. Základní jednotka je krok, kterej odpovídá zdvojnásobení nebo přepůlení množství světla. Tomu kroku se říká jedna expoziční hodnota (EV) a najdeš ho na všech třech stupnicích trojúhelníku.

Stupnice časů (každá hodnota vpravo je poloviční množství světla): ... 1, 1/2, 1/4, 1/8, 1/15, 1/30, 1/60, 1/125, 1/250, 1/500, 1/1000 s ...

Stupnice clonových čísel (každá hodnota vpravo je poloviční množství světla): 1.0, 1.4, 2.0, 2.8, 4.0, 5.6, 8, 11, 16, 22 ...

Všimni si, že clonová čísla nerostou v poměru 2×, ale asi 1,4× (odmocnina ze 2). Je to proto, že množství procházejícího světla je úměrné ploše otvoru, ne jeho průměru. Zdvojnásobíš-li průměr clony, plocha (a s ní i světlo) vzroste čtyřikrát – aby se světlo zdvojnásobilo, stačí zvětšit průměr jen 1,4×. Proto je nižší clonové číslo vždycky víc otevřená clona a víc světla, i když na první pohled to působí kontraintuitivně. Klidně si na to zvykej postupně, netrap se tím.

Stupnice ISO (každá hodnota vpravo potřebuje poloviční množství světla): 100, 200, 400, 800, 1600, 3200 ...

Na většině foťáků se navíc mezi těmahle "celými kroky" používá jemnější dělení po třetinách EV, takže si expozici doladíš fakt na chlup přesně.

Proč se dají čas, clona a ISO libovolně zaměňovat

Protože všechny tři veličiny mění množství světla stejným způsobem – vždycky násobky dvou – je z hlediska čisté expozice úplně jedno, kterou z nich použiješ. Stejného výsledku dosáhneš spoustou kombinací: clona f/4 s časem 1/125 s dá stejné množství světla jako clona f/5.6 s časem 1/60 s (obojí při stejném ISO). Tomuhle principu se říká reciprocita a je to klíč k pochopení toho, proč foťák v poloautomatických režimech "přehazuje" dvojice čas/clona a přitom drží stejnou expozici.

To ale neznamená, že je jedno, kterou kombinaci zvolíš – každá veličina má totiž vedle expozice i svůj "vedlejší efekt": čas rozhoduje, jestli bude pohyb zastavenej nebo rozmazanej, clona ovlivňuje hloubku ostrosti (kolik je před a za objektem ostré) a ISO ovlivňuje množství šumu. Volba konkrétní trojice je tedy vždycky kompromis mezi správnou expozicí a tím, co chceš fotkou vyjádřit.

Čas závěrky rozhoduje o pohybu

Kromě množství světla čas závěrky zásadně řídí, jak fotka zachytí pohyb:

Krátký čas (třeba 1/500 s a kratší) dokáže "zmrazit" i rychlý pohyb – kapku vody, sportovce, zvíře v běhu.
Dlouhý čas naopak pohyb rozmazává – ať už jde o rozhýbanou celou fotku od chvění rukou, nebo o rozmazání pohybujícího se objektu v jinak ostré scéně.

Jako hrubé pravidlo pro focení z ruky platí, že bezpečný čas by neměl být o moc delší než převrácená hodnota aktuální ohniskové vzdálenosti (třeba u 50mm objektivu kolem 1/50 s, u 200mm kolem 1/200 s). Se stabilizací obrazu, stativem nebo aspoň pevnou oporou zvládneš exponovat i výrazně déle. Na zachycení rychlého pohybu (sport, zvířata, auta) naopak často potřebuješ 1/500 s a kratší.

Zajímavá technika je takzvaný panning (švenkování) – foťákem plynule sleduješ pohybující se objekt při relativně dlouhém čase. Objekt zůstane ostrý, pozadí se rozmaže a fotka najednou vypadá dynamicky a rychle.

U hodně dlouhých časů (řádově nad jednu vteřinu) se navíc začíná projevovat takzvaný tepelný šum snímače, kterej vzniká i bez jakéhokoli světla. Proto mají foťáky pro dlouhé expozice funkci redukce šumu, která fotku po expozici automaticky "vyčistí" – je to ale na úkor rychlosti focení.

Clona rozhoduje o hloubce ostrosti

Vedle množství světla clona určuje hloubku ostrosti – tedy rozsah vzdáleností od foťáku, které na fotce vyjdou ostré. Nízké clonové číslo (široce otevřená clona, třeba f/1.8) dává malou hloubku ostrosti – ostrý je jen kousek scény a pozadí se hezky rozmaže, což se hodí třeba na portréty. Vysoké clonové číslo (přivřená clona, třeba f/11 nebo f/16) dává velkou hloubku ostrosti, kdy je ostré skoro všechno od popředí po pozadí – to se hodí typicky na krajinu nebo architekturu.

ISO a šum

Zvýšení ISO ti umožní fotit i za horšího světla, aniž bys musel prodlužovat čas nebo víc otvírat clonu. Platíš za to šumem – náhodnýma barevnýma a jasovýma odchylkami, který jsou nejvíc vidět ve stínech a snižují ostrost i kontrast obrazu. Proto platí základní pravidlo: nastavuj si vždycky nejnižší ISO, který světelné podmínky ještě dovolí. A dávej pozor na automatické řízení ISO (často se mu říká Auto-ISO) – v některých situacích ti dokáže samo zvýšit citlivost, i když sis ISO záměrně nastavil ručně nízko, a fotka pak nečekaně zašumí.

Je dobré vědět, že dnešní foťáky zvládnou výrazně vyšší ISO s podstatně menším šumem, než tomu bylo v době, kdy vznikaly zdrojové texty k tomuhle materiálu (kolem roku 2008). Tehdejší hranice použitelnosti kolem ISO 400–800 dneska běžně posunou i levnější přístroje o pár kroků výš. Základní princip – že vyšší ISO pořád znamená víc šumu – ale platí furt.

EV hodnota – jak měřit, kolik světla na scéně vlastně je

Aby se dalo mluvit o množství světla nezávisle na konkrétním foťáku a jeho nastavení, používá se jednotka EV (expoziční hodnota). EV popisuje absolutní jas scény – kolik na ni dopadá světla – a je jedno, jakým přístrojem a jakou kombinací času, clony a ISO to změříš.

Orientačně: naprostá tma bez jakéhokoli osvětlení má EV hluboko v záporných hodnotách, svit svíček nebo noční ulice se pohybuje kolem 2 až 7 EV, běžně osvětlené interiéry kolem 7 až 8 EV, zatažená obloha nebo hluboký stín kolem 9 až 11 EV a jasný slunečný den 14 až 16 EV. Rozdíl mezi nejtmavší a nejsvětlejší běžnou scénou tak snadno přesáhne tisícinásobek množství světla – přesto na fotkách vedle sebe tenhle rozdíl většinou nevnímáme, protože ho foťák vyrovná právě volbou času, clony a ISO.

Pro praktickou práci nemusíš EV počítat přesně – stačí vědět, že o EV mluvíme vždycky, když chceme říct "o kolik je scéna světlejší nebo tmavší" nebo "o kolik přidat či ubrat expozici", ať už to uděláš změnou času, clony, nebo ISO.

Jak foťák vlastně měří světlo (a kdy se sekne)

Zabudovaný expozimetr nemá žádnou možnost zjistit, kolik světla doopravdy na scénu dopadá, ani jak jsou předměty barevné nebo odrazivé. Jediné, co vidí, je světlo odražené od scény, který projde objektivem. Aby z toho vyloudil rozumnou expozici, spoléhá se na jeden základní předpoklad: že průměrná odrazivost typické scény odpovídá takzvané střední šedé – odstínu, kterej odráží asi 18 % dopadajícího světla a subjektivně leží přesně mezi černou a bílou. Automatika se tedy snaží nastavit čas, clonu a ISO tak, aby po vyhodnocení jasu scény vyšla právě tahle střední šedá (jak přesně se to vyhodnocení dělá, záleží na druhu měření – maticové to dělá chytřeji než prostým průměrem, viz níž).

U většiny běžných scén (dovolená, skupina lidí, krajina) tenhle předpoklad platí docela dobře, protože se v nich přirozeně střídají světlé i tmavé plochy. Problém nastane, když scéna tomuhle předpokladu neodpovídá – třeba když fotíš hlavně bílý sníh, nebo naopak hlavně černé uhlí. Automatika totiž v obou případech "vidí" jen odražené světlo a snaží se z něj udělat střední šedou: sníh ti tak vyjde nedostatečně exponovaný (šedavý, špinavý), zatímco uhlí naopak přeexponované (moc světlé). Je to trochu jako by se tě foťák snažil pořád tlačit doprostřed, i když scéna doprostřed vůbec nepatří. Přesně na tyhle situace slouží expoziční kompenzace zmíněná výš. (Řešení, který se týhle chybě dá úplně vyhnout, najdeš níž u externího expozimetru.)

Druhy měření expozice

Foťáky nabízejí obvykle tři až čtyři způsoby, jak vyhodnotit jas scény – liší se hlavně tím, jak velkou plochu snímku berou v úvahu:

Maticové (poměrové, zónové) měření – scéna se rozdělí na desítky až tisíce zón, ve kterých se změří jas a další údaje (poloha zaostřovacího bodu, kontrast, vzdálenost objektu, u novějších těl i rozpoznanej obličej). Foťák tyhle zóny navzájem poměří, porovná výsledek se svou vnitřní databází typických scén (třeba rozpozná oblohu a ví, že bejvá jasnější než zbytek záběru) a odhadne nejlepší expozici – nejde teda o prostej průměr celý scény, ale o vážený odhad, kde má aktivní AF bod nebo rozpoznanej obličej navíc váhu. Funguje to stejně v plný automatice i v poloautomatických režimech (P/A/S) – je to vlastnost samotnýho měření, ne konkrétního expozičního režimu. Je to nejuniverzálnější a nejpoužívanější metoda pro běžné focení.
Celoplošné měření se zdůrazněným středem – bere v úvahu celou fotku, ale střed (typicky asi tři čtvrtiny váhy) má mnohem větší vliv než okraje. Hodí se, když je hlavní objekt uprostřed záběru – typicky portréty.
Středové měření – vyhodnocuje jen malou oblast (kolem 8 % plochy) uprostřed snímku.
Bodové měření – vyhodnocuje jen velmi malý bod (řádově 1–3 % plochy) uprostřed snímku. Používá se na přesné změření jasu konkrétního místa scény, třeba když zjišťuješ kontrast scény nebo měříš na šedou tabulku.

Středové a bodové měření se pro běžné focení moc nehodí – jsou skvělé na přesné, promyšlené změření konkrétního bodu, ale při nepozorném použití tě snadno dostanou do velkých chyb.

Měření na šedou kartu

Nejspolehlivější, i když trochu pracnější způsob, jak se vyhnout chybám automatiky bez toho, aby ses musel pouštět do externího vybavení, je vzít normovanou šedou kartu (18% šedou), umístit ji do scény tak, aby se neleskla, a bodovým měřením na ni změřit expozici. Tím je předpoklad "scéna je v průměru středně šedá" splněný na sto procent a naměřená expozice by měla sedět fakt přesně. Tahle technika dává smysl hlavně ve spojení s manuálním režimem – bodově naměřenou hodnotu přepíšeš ručně do M, karta se ze scény odstraní a fotíš dál se zjištěnýma hodnotama. V poloautomatickým režimu bys hodnoty musel aspoň zamknout (AE-lock), jinak se ti přepočítaj zpátky hned, jak kartu ze záběru vyndáš.

Externí expozimetr – měření nezávislé na foťáku

Všechno, co bylo řečeno doteď, se týkalo měření uvnitř foťáku – ať už automatiky v plným nebo poloautomatickým režimu, nebo tvýho vlastního bodovýho měření na šedou kartu. Existuje ale i úplně samostatnej přístroj, kterej neměří světlo přes objektiv, ale jde přímo k tomu, co skutečně chceš vyfotit: externí expozimetr (handheld light meter). Dřív to byla naprosto běžná a nutná výbava (viz sekce Historie níž), dnes ho použiješ hlavně ve studiu, u velkoformátový fotografie, nebo kdykoliv chceš mít o měření naprostou jistotu, na jakou se automatika foťáku prostě nezmůže.

Odražené, nebo dopadající světlo

Klíčovej rozdíl mezi externím expozimetrem a foťákovým vestavěným měřičem není v tom, že by byl externí automaticky "lepší" – je v tom, že umí měřit dvěma úplně různýma způsobama:

Odražené měřeníOdražené měření – měří světlo odražené od scény, stejně jako foťákův vestavěný expozimetr; trpí problémem se střední šedou (reflected) – funguje stejně jako foťákovej vestavěnej expozimetr: měří světlo, který se od scény odráží zpátky k přístroji. Trpí tedy úplně stejným problémem se střední šedou – bílej sníh nebo černý uhlí ho pořád dokážou zmást (viz výš). Přístroje specializovaný přímo na tohle se jmenujou spotmetry – měří ve velmi úzkým úhlu (řádově jednotky stupňů), takže se dá zaměřit přesně na jeden konkrétní detail scény i z pořádný dálky, mnohem přesnějš než bodový měření ve foťáku. Řada externích expozimetrů kombinuje obě funkce v jednom těle – dopadající i odražené/spotmetr měření podle toho, co zrovna potřebuješ.
Dopadající měření (incident) – tohle foťák vestavěnej nemá vůbec, a je to hlavní důvod, proč se externí expozimetr vůbec kupuje. Místo aby měřil, kolik světla se od něčeho odrazilo, měří přímo světlo, který na scénu dopadá – a to úplně obchází problém se střední šedou, protože barva a odrazivost fotografovanýho objektu ho vůbec nezajímá. Čidlo se pro tohle měření zakrývá difuzním nástavcem – nejčastěji bílou polokoulí, ale podle potřeby se dá nasadit i plochej kotouček, třeba když měříš směrovaný světlo dopadající hlavně z jedný strany, ne rovnoměrně ze všech směrů.

Dopadající měření se dělá přímo u fotografovanýho objektu, ne od foťáku: postavíš se na jeho místo, expozimetr namíříš zpátky směrem k foťáku (ne ke scéně) a stiskneš tlačítko. Přístroj ti rovnou vyplivne konkrétní kombinaci clony, času a ISO – přesně takovou, aby světlo dopadající na objekt vyšlo správně exponovaný, bez ohledu na to, jestli fotíš sníh, uhlí, nebo cokoliv mezi tím.

Zonální měření – bodové čtení víc míst scény

Bodové měření (ať už foťákovo vestavěný, nebo přesnější externí, viz výš) nemusíš použít jen jednou. U klidnějšího focení – typicky studio, architektura nebo velkoformátová fotografie se stativem, kde máš na scénu dost času – se vyplatí jím proměřit víc míst scény za sebou: nejtmavší stín, kterýmu chceš zachovat kresbu, nejsvětlejší místo, kterýmu chceš zachovat kresbu, a pár bodů mezi tím. Z rozdílu naměřených hodnot v EV hned poznáš, jestli se celý rozsah jasů vejde do dynamického rozsahu foťáku (viz sekce "Když scéna má větší kontrast" níž), a přesně víš, kam expozici umístit, aby ti kresba nezmizela zrovna tam, kde na ní nejvíc záleží.

Tomuhle systematickému přístupu – změřit víc bodů scény a podle rozdílů mezi nima se rozhodnout, kam expozici umístit – se historicky říká Zone SystemZone System – systém Ansela Adamse a Freda Archera z let 1939–40 na rozdělení tónů scény do jedenácti zón a plánování expozice i vyvolávání podle toho, čemu chceš zachovat kresbu (viz sekce Historie níž). Ansel Adams, kterej systém spoluvytvořil, k tomu používal právě spotmetr (viz výš). Dnešní fotografové už tak přísně nepracují se jedenácti přesně definovanýma zónama jako kdysi, ale princip "změř víc míst, rozhodni se, čemu dáš přednost" zůstal beze změny a použiješ ho stejně dobře s foťákovým bodovým měřením jako s externím přístrojem.

Flashmetr – měření síly blesku

Obyčejnej expozimetr (ať vestavěnej, nebo externí popsanej výš) neumí spolehlivě změřit krátkej, silnej záblesk blesku – bleskne a zhasne dřív, než by stihl světlo vyhodnotit. Na tohle slouží flashmetr: expozimetr rozšířenej o zvláštní režim, kterej dokáže zachytit a vyhodnotit i tak krátkej záblesk (řádově tisíciny vteřiny). Foťáky si dneska u vestavěnýho i systémovýho blesku poradí samy pomocí TTL měřeníTTL měření (through-the-lens) – měření expozice přímo skrz objektiv, ne samostatným okénkem na těle foťáku. Dnešní standard. a předblesku (podrobně viz modul Když sluníčko nestačí) – flashmetr se hodí hlavně tam, kde TTL komunikace mezi bleskem a tělem vůbec neexistuje: u manuálních studiovejch blesků spouštěnejch bezdrátovým spouštěčem, kde foťák o výkonu blesku neví vůbec nic.

Jak se flashmetr používá

Postup je podobnej jako u dopadajícího měření (viz výš): postavíš se s přístrojem na místo fotografovanýho objektu, namíříš ho k foťáku, přepneš do režimu měření blesku (obvykle ikonka blesku, na rozdíl od ikonky sluníčka pro průběžný světlo) a přístroj musí blesk nějak "vidět" – buď ho odpálíš kabelem přímo z flashmetru, nebo použiješ synchronizační spouštěč a přístroj čeká na záblesk sám. Nastavíš si dopředu ISO a čas závěrky (u blesku je čas jedno, dokud je pod X-sync – viz modul o blesku), flashmetr ti pak pro tuhle kombinaci spočítá potřebnou clonu. Nesedí-li ti clona s tím, co chceš (třeba kvůli hloubce ostrosti), upravíš výkon blesku nebo jeho vzdálenost od objektu a měříš znovu, dokud clona nevyjde tak, jak potřebuješ.

Měření poměru víc světel

Kde flashmetr fakt zazáří, je studio s víc než jedním bleskem – typicky klíčové a výplňové světlo (podrobněji viz modul Studiové osvětlení). Každý světlo změříš zvlášť (ostatní dočasně vypneš nebo zakryješ) a z rozdílu naměřenejch clon přesně víš, jakej je mezi nima poměr v EV – a jestli sedí na to, co chceš vyfotit (vyrovnaný poměr pro plochý, "pasové" světlo, výraznější poměr pro dramatičtější, plastický vzhled).

Ambient a blesk dohromady

Když chceš blesk vyvážit s okolním (ambientním) světlem, uděláš dvě měření: jedno v režimu blesku (dá ti clonu pro blesk) a jedno v běžným kontinuálním režimu na ambient (dá ti čas pro pozadí, při stejný cloně a ISO). Protože čas závěrky expozici bleskem vůbec neovlivňuje (viz modul o blesku, X-sync), dokážeš si tímhle postupem nezávisle na sobě zvolit, jak jasný bude popředí osvětlený bleskem a jak jasný pozadí osvětlený okolím.

Když scéna má větší kontrast, než foťák zvládne

Kontrast scény (jinak taky dynamický rozsah scény) je rozdíl jasu mezi nejsvětlejším a nejtmavším místem, který chceš zachytit, vyjádřený v EV. Příroda dokáže nabídnout obrovské rozpětí jasů – jasný slunečný den se pohybuje kolem 12 až 15 EV, zatažená obloha jen kolem 3 EV. Lidský oko díky svý schopnosti průběžně se adaptovat zvládne v jedné scéně, na jeden pohled bez dalšího přizpůsobování, rozlišit detaily v rozpětí zhruba 11 až 15 EV. (Občas se uvádí i mnohem vyšší čísla, klidně 18-20 EV - to ale počítá s celkovým adaptačním rozsahem oka v čase, tedy s tím, jak se postupně mění velikost zorničky a přepíná citlivost mezi čípky a tyčinkami. Pro jeden konkrétní záběr, kterej chceš porovnat s foťákem, je relevantní ta nižší hodnota.)

Snímače foťáků mají ale výrazně užší dynamický rozsah než lidský oko – u běžných přístrojů se historicky pohyboval okolo 6 až 7 EV, u profesionálních těl o trochu víc. Dnešní snímače tenhle rozsah oproti době vzniku zdrojových textů výrazně zlepšily, ale princip zůstává stejný: dynamický rozsah foťáku je vždycky užší než to, co dokáže vnímat oko, a často i užší než kontrast reálné scény.

Nastavením expozice v podstatě vybíráš, které "okno" jasů scény se zaznamená věrně: vše tmavší než dolní hranice okna skončí jako čistě černé bez kresby (podpal), vše světlejší než horní hranice jako čistě bílé bez kresby (přepal). Mohou nastat dvě základní situace:

Kontrast scény je menší než dynamický rozsah foťáku. Typicky u mlhavých, zatažených nebo jinak nevýrazných scén. Tady je situace jednoduchá – i s menší nepřesností v expozici se do rozsahu snímače vejde celá scéna. U takových scén se navíc vyplatí exponovat mírně "doprava" (histogram posunout blíž k pravému okraji, tedy fotku zesvětlit), protože to zlepší poměr signálu k šumu, a při zpracování fotku podle potřeby ztmavit.
Kontrast scény je větší než dynamický rozsah foťáku. To nastává docela často, typicky u scén se slunným nebem a hlubokými stíny zároveň, nebo třeba když fotíš interiér s výhledem oknem do slunečný krajiny – uvnitř je šero, venku za sklem plný denní světlo, a rozdíl snadno přesáhne, co foťák zvládne najednou. V takovém případě nikdy nezachytíš celý rozsah jasů najednou a musíš se rozhodnout, čemu dáš přednost: exponovat na stíny (zachovat jejich kresbu, obětovat světla) nebo exponovat na světla (zachovat jejich kresbu, obětovat stíny), případně najít kompromis mezi oběma.

Jak snížit kontrast scény

Pokud kontrast scény přesahuje možnosti foťáku, máš pár praktických řešení:

Počkat na jiné světlo – prostě nefotit právě teď, ale za lepších podmínek (zatažená obloha, jiná denní doba).
Přechodový filtr – šedý filtr, kterej ztmaví jen část záběru (typicky oblohu), zatímco zbytek scény nechá beze změny.
Doplňkový (vyrovnávací) blesk – přisvítíš bleskem blízké stíny, aby se srovnal jejich jas s okolím. Funguje jen na kratší vzdálenosti a přináší riziko barevného nesouladu mezi světlem blesku a okolním osvětlením.
Odrazné desky – projasníš stíny odrazem okolního světla, bez rizika barevného posunu.
HDR (High Dynamic Range) – ze stativu pořídíš stejnou scénu vícekrát s různou expozicí (klidně pomocí bracketingu, viz výš) a snímky pak spojíš do jednoho výsledku, kterej využije nejlépe exponovanou část každýho z nich. Funguje jen u nehybných scén ze stativu. Jak přesně se HDR dělá krok za krokem, si necháme na samostatnej článek – tady stačí vědět, že tahle možnost existuje.

Praktický postup v terénu

Automatické měření funguje spolehlivě hlavně tehdy, když je na scéně dost světla a scéna má vyrovnaný poměr světlých a tmavých míst. V ostatních případech je dobré automatiku doplnit ruční korekcí.

Kdy počítat s ruční korekcí:

Světlé scény (sníh, pláž, světlé zdi) – automatika je má tendenci podexponovat (dělat je tmavší, "špinavější"), protože je vyhodnocuje jako středně šedé. Pomůže kladná expoziční kompenzace.
Tmavé scény (noční záběry, tmavé pozadí) – automatika je naopak často přeexponuje. Pomůže záporná expoziční kompenzace.
Extrémně kontrastní scény – automatika nějaký kompromis najde, ale jen ty víš, čemu dát přednost (stínům, nebo světlům).
Nezvyklé nebo obtížně měřitelné scény (noční ulice, ohňostroje, koncertní osvětlení) – nejlepší je experimentovat a kontrolovat výsledek.

Kdy naopak korekci nepoužívat: u vyvážených, běžných scén (kde se světlý a tmavý plochy zhruba střídaj) nech automatiku dělat svoji práci bez zásahu. Zbytečný "opravování" scény, který žádnou opravu nepotřebuje, vede jen k tomu, že se v sérii záběrů ztratíš v tom, jestli ti tam ještě běží kompenzace z minula, nebo ne (viz taky "Na co si dát bacha" níž).

Doporučený postup pro klidné focení (krajina, architektura, statické scény):

Nastav si co nejnižší ISO, které podmínky dovolí.
Zvol režim clonové priority (A/Av) a nastav clonu podle požadované hloubky ostrosti.
Změř scénu a zkontroluj, jaký čas foťák dopočítal – je dostatečně krátký, aby se fotka nerozhýbala? Pokud ne, zvaž stativ, oporu, nebo úpravu clony či ISO.
Pořiď zkušební snímek a zkontroluj histogram.
Podle histogramu uprav expoziční kompenzaci a snímek zopakuj.
Jakmile je expozice v pořádku, pořiď finální záběr – případně hodnoty přepni a zafixuj v manuálním režimu, aby zůstaly stejné pro celou sérii.

Doporučený postup pro reportáž a rychlé situace (sport, děti, akce, kde se scéna neopakuje):

Spolehni se na maticové měření – je nejuniverzálnější.
Zapni si na displeji zvýraznění přepalů a podpalů ("zebry" nebo blikající varování) – při rychlym focení tohle stačí, průběžný civění do histogramu tě jen zpomaluje a odvádí pozornost od momentu.
Podle typu záběru přepínej mezi časovou prioritou (když je klíčové zastavit nebo naopak rozmazat pohyb) a clonovou prioritou (když je klíčová hloubka ostrosti).
Při zásadní změně světelných podmínek si "naslepo" pořiď pár zkušebních snímků a z výsledku odhadni potřebnou korekci pro další záběry.

Historie – jak se k dnešnímu měření expozice došlo

Než existovaly expozimetry, fotografové jas scény odhadovali podle chemických aktinometrů – přístrojů z konce 19. století, který přes tmavnutí testovacího papírku citlivýho na světlo dávaly aspoň hrubou představu, jak dlouho exponovat.

Skutečný obrat přišel ve 30. letech 20. století se selenovými fotočlánky – ty samy vyrábí elektrický proud z dopadajícího světla, takže expozimetr s nima nepotřeboval žádnou baterku. První komerční přístroj (Rhamstine Electrophot) se objevil v roce 1931, krátce na to přišla firma Weston se svojí vlastní řadou měřáků a stupnicí filmové citlivosti. Tyhle první přístroje byly vždycky samostatný, ruční – přesně to, čemu dnes říkáme externí expozimetr (viz výš) – protože citlivej článek se dlouho nedal zmenšit natolik, aby se vešel přímo do těla foťáku. Zhruba ve stejné době se mezi fotografy ustálilo i pravidlo Sunny 16Sunny 16 – pravidlo pro odhad expozice za slunečného počasí bez měřáku: při cloně f/16 nastav čas na převrácenou hodnotu ISO – zapamatovatelná zkratka toho, co dřív bývalo vytištěný jako tabulka přímo na krabičce od filmu: za jasného slunečného počasí při cloně f/16 nastav čas závěrky na převrácenou hodnotu ISO (třeba ISO 100 → 1/100 s) a expozice bude sedět i bez měřáku. Funguje to dodnes jako spolehlivá záloha, kdyby ti selhala baterka nebo automatika. Pozor ale, pokud bys dneska sháněl starej selenovej expozimetr v bazaru – selenovej článek nevratně ztrácí citlivost dlouhodobým vystavením světlu a vlhkosti, takže desítky let starej kus dost možná měří vedle. Než se na takovej přístroj spolehneš, vyplatí se porovnat ho s jiným, prokazatelně přesným měřákem.

V 60. letech nahradily selen citlivější kadmium-sulfidové (CdS) fotoodpory – potřebovaly už baterku, ale byly výrazně menší a citlivější, takže šlo měřák konečně vestavět přímo do těla foťáku. To otevřelo cestu k TTL měření (through-the-lens, "skrz objektiv") – místo samostatného okénka na těle foťáku se světlo měří přímo za objektivem, takže automaticky počítá i s nasazeným filtrem, teleobjektivem nebo mezikroužky. První takovou zrcadlovkou byl v roce 1963 Topcon RE Super, komerční průlom ale přinesl až o rok mladší Pentax Spotmatic. Od tý doby je TTL měření standardem – dnešní foťáky jen měří přímo na snímači, místo přes samostatný senzor. Externí expozimetrExterní expozimetr – samostatný přístroj na měření světla, nezávislý na foťáku; umí odražené i dopadající měření přesto nezanikl – jen se z povinné výbavy stal specializovaným nástrojem pro situace, kde na přesnosti fakt záleží (studio, velký formát).

Zvlášť stojí za zmínku Zone System, kterej v letech 1939–40 vypracovali fotograf Ansel Adams a jeho učitel Fred Archer. Nebyl to expozimetr, ale systematický způsob, jak předem naplánovat, na co přesně expozici zaměřit – tóny scény si rozdělili do jedenácti zón (0 až X, každá o krok EV) a spojili to s řízeným vyvoláváním filmu (delší vyvolávání zvýšilo kontrast, kratší ho snížilo). U digitálu se vyvolávání neřeší, ale základní myšlenka – rozhodnout se předem, čemu na scéně obětuješ kresbu a čemu ne – je přímý předchůdce dnešního rozhodování "exponovat na stíny, nebo na světla" popsanýho výš v tomhle modulu.

Tipy do praxe

Hned na začátku si ve foťáku zapni zvýraznění přepálených a podexponovaných míst v náhledu (highlight alert, "zebry") – bez tý funkce ti displej klidně ukáže fotku jako v pohodě, i když je z poloviny vypálená.
Histogram je silnej pomocník na kontrolu extrémů (přepaly/podpaly), ne mantra, kterou musíš poslouchat za každou cenu – pokud máš jasnou tvůrčí představu, jak má fotka vypadat, věř spíš vlastnímu citu a tomu, jak scéna doopravdy vypadá, než abys honil "hezkej" tvar grafu.
Dneska na sociálních sítích všichni strašně řeší každej přepal, protože se snadno pozná a snadno se o něm mluví – ale pokud máš silnou fotku, na drobnej přepal klidně ser. Nedovol, aby forma vítězila nad obsahem: ty jsi ten, kdo tu fotku fotil, a ty určuješ, co je na ní důležitý. Nemít přepálený fotky je fajn, ale ne za cenu toho, že ti kvůli honění dokonalý expozice uteče významnej moment.
Přepaly (čistě bílá místa bez kresby) už nejdou v počítači nijak obnovit – při pochybnostech je lepší mírně podexponovat než riskovat ztrátu kresby ve světlech. (Filmovej negativ se v tomhle chová přesně obráceně než digitální snímač – přepálení snáší mnohem líp než podexponování, tam se naopak stíny rychle "zablátěj". Proto se na filmu tradičně říká "exponuj na stíny", u digitálu platí přesnej opak – chraň si světla.)
Nastavuj si vždycky nejnižší ISO, které světelné podmínky ještě dovolí – nižší šum znamená lépe zpracovatelnou fotku.
Dávej pozor na automatické řízení ISO (Auto-ISO) – dokáže ti nečekaně přepsat ručně zvolenou nízkou citlivost.
U pohyblivých scén volej radši kratší bezpečný čas, než abys riskoval rozhýbání snímku – rozostřený záběr většinou nezachráníš vůbec.
U nekontrastních, "mdlých" scén exponuj mírně světleji – při doladění v počítači to zlepší kvalitu a omezí šum. Nepřeháněj to ale u syté barevný plochy (třeba červenej květ nebo západ slunce) – jednotlivý barevný kanály se nepřepalujou najednou, takže barva může ztratit kresbu a sesednout do jedný ploché plochy dřív, než to na jasovým histogramu vypadá jako přepal.
Nauč se odhadovat, jestli je fotografovaná scéna v průměru světlejší, tmavší, nebo blízká střední šedé – podle toho rovnou zvol směr expoziční kompenzace.
Pokud máš k dispozici šedou kartu, využij ji u důležitých nebo opakujících se záběrů (studio, produktová fotka) – ušetří ti čas i nervy.
Ve studiu si pořiď (nebo si půjč) flashmetr, jakmile pracuješ s víc než jedním manuálním bleskem – odhad poměru světel od oka je nespolehlivej i pro zkušený oko.
Foť se svým foťákem záměrně v různých náročných situacích, i bez využití výsledků, jen abys poznal, jak se jeho automatika chová a kde chybuje.
U hodně kontrastních scén se rozhodni předem, jestli chceš zachovat kresbu ve stínech, nebo ve světlech – kompromis "něco pro obě strany" často znamená ztrátu obojího.

Na co si dát bacha

Slepé spoléhání na plnou automatiku i v náročných podmínkách. Automatika funguje dobře jen u vyvážených scén; u sněhu, protisvětla nebo tmavého pozadí musíš zasáhnout ruční kompenzací.
Přehlížení histogramu. Kontrola jen náhledu na displeji ti snadno zamaskuje přepaly nebo podpaly, které se projeví až později na větší obrazovce.
Zbytečně vysoké ISO "pro jistotu". Vede ke zbytečnému šumu tam, kde by nižší ISO se stativem nebo delším časem stačilo úplně stejně.
Snaha "opravit to v počítači". Silně přeexponovanou nebo podexponovanou fotku v editoru nezachráníš – přepaly zůstanou bílé, podexponované snímky po zesvětlení ztrácí plynulost barev a přibývá v nich šum.
Ignorování pohybu. Volba příliš dlouhého času u pohyblivého objektu nebo příliš dlouhého času z ruky vede k rozmazaným snímkům, i když je expozice "správná" po stránce množství světla.
Zapomenuté vysoké ISO nebo aktivní expoziční kompenzace z předchozího focení. Snadno ti zkazí celou další sérii snímků, pokud nastavení po použití nevrátíš zpátky.
Podcenění kontrastu scény. Focení v ostrém protisvětle nebo za scén s hlubokými stíny a jasným nebem bez přemýšlení, čemu dát přednost, obvykle skončí buď vypálenou oblohou, nebo černými stíny bez kresby.
Míchání odraženého a dopadajícího měření u externího expozimetru. Dopadající měření musíš dělat u objektu, ne od foťáku – jinak přijdeš o hlavní výhodu, která ho odlišuje od foťákova vestavěnýho měřáku.
Nedůvěra k manuálnímu režimu. Řada začátečníků se manuálnímu nastavení vyhýbá, přitom je to jediný spolehlivý způsob, jak zvládnout scény, kde automatika opakovaně chybuje (studio, noční fotografie, silné protisvětlo).

Zkrátka a dobře

Pro dobře exponovanou fotku ti stačí zvolit vhodnej režim (nejčastěji clonová priorita s Auto-ISO), po vyfocení zkontrolovat výsledek (zvýraznění přepalů/podpalů stačí, histogram je bonus pro přesnější případy) a u nestandardních scén (sníh, tma, protisvětlo) použít expoziční kompenzaci. Pod kapotou tohle všechno stojí na expozičním trojúhelníku – času závěrky, cloně a ISO citlivosti, který se dají vzájemně zaměňovat, ale každá má i svůj vedlejší efekt (pohyb, hloubka ostrosti, šum). Foťák měří expozici s předpokladem, že scéna je v průměru středně šedá, což u běžných scén funguje dobře, ale u sněhu, tmy nebo protisvětla se sekne. Pro situace, kde chceš mít nad měřením naprostou kontrolu, existuje externí expozimetr (obejde problém se střední šedou díky dopadajícímu měření) a flashmetr pro přesné měření blesku a poměru víc světel ve studiu. Dynamický rozsahDynamický rozsah – rozdíl mezi nejsvětlejším a nejtmavším místem scény, který senzor nebo oko ještě zvládnou rozlišit najednou foťáku je vždycky užší než to, co dokáže vnímat lidské oko, a u kontrastních scén se musíš rozhodnout, čemu dát přednost, případně kontrast scény vhodně snížit (třeba pomocí HDR). Žádná věda – jen kus praxe a cit pro to, jak fotka doopravdy vypadá.

Slovníček pojmů

ExpoziceExpozice – kolik světla celkově dopadne na snímač, než se vytvoří obraz. Řídí to tři věci: čas, clona a ISO – kolik světla celkově dopadne na snímač, než se vytvoří obraz. Řídí to tři věci: čas, clona a ISO.
Čas závěrky (expoziční čas) – jak dlouho světlo na snímač vůbec dopadá. Udává se ve zlomcích vteřiny (třeba 1/250 s) nebo v celých vteřinách.
Clona – kulatý otvor uvnitř objektivu, kterým prochází světlo. Vyjadřuje se clonovým číslem (f/2.8, f/8 a podobně).
Clonové čísloClonové číslo – poměr ohniskové vzdálenosti objektivu k průměru clony. Čím nižší číslo, tím větší otvor a víc světla dovnitř; čím vyšší číslo, tím menší otvor a míň světla – poměr ohniskové vzdálenosti objektivu k průměru clony. Čím nižší číslo, tím větší otvor a víc světla dovnitř; čím vyšší číslo, tím menší otvor a míň světla.
ISO citlivost – elektronické zesílení signálu ze snímače. Vyšší ISO znamená, že foťáku stačí míň světla, ale zaplatíš za to vyšším šumem.
Expoziční trojúhelníkExpoziční trojúhelník – souhrnný název pro to, jak spolu čas, clona a ISO souvisí – tři "kohoutky", kterými reguluješ, kolik světla na fotce nakonec bude – souhrnný název pro to, jak spolu čas, clona a ISO souvisí – tři "kohoutky", kterými reguluješ, kolik světla na fotce nakonec bude.
EV (Exposure Value, expoziční hodnota) – jednotka, kterou se měří množství světla na scéně nezávisle na tom, jak máš foťák zrovna nastavený. Změna o 1 EV znamená, že se množství světla buď zdvojnásobí, nebo přepůlí.
ExpozimetrExpozimetr – měřič světla zabudovaný ve foťáku (případně samostatný přístroj), který ti navrhne nastavení expozice – měřič světla zabudovaný ve foťáku (případně samostatný přístroj, viz Externí expozimetr níž), který ti navrhne nastavení expozice.
Střední šedá (18% šedá) – referenční odstín šedé, na který se expozimetry snaží "trefit" průměrný jas scény. Je to takové kotva, kolem který funguje většina automatického měření.
Druhy měření expoziceDruhy měření expozice – způsoby, jak expozimetr vyhodnocuje jas scény: maticové (poměrové), se zdůrazněným středem, středové a bodové – způsoby, jak expozimetr vyhodnocuje jas scény: maticové (poměrové), se zdůrazněným středem, středové a bodové.
Expoziční režimyExpoziční režimy – nastavení foťáku, který určuje, kolik z trojice čas/clona/ISO řídíš ty a kolik automatika: plná automatika, programový režim P, poloautomatika A/Av a S/Tv, manuál M – nastavení foťáku, který určuje, kolik z trojice čas/clona/ISO řídíš ty a kolik automatika: plná automatika, programový režim P, poloautomatika A/Av a S/Tv, manuál M.
Expoziční kompenzaceExpoziční kompenzace – ruční přidání nebo ubrání světla oproti tomu, co navrhla automatika, vyjádřené v EV (třeba +1 EV, −⅔ EV) – ruční přidání nebo ubrání světla oproti tomu, co navrhla automatika, vyjádřené v EV (třeba +1 EV, −⅔ EV).
Externí expozimetr – samostatný přístroj na měření světla, nezávislý na foťáku. Umí odražené i dopadající měření (viz níž).
Odražené měření – měří světlo odražené od scény, stejně jako foťákův vestavěný expozimetr. Trpí problémem se střední šedou.
SpotmetrSpotmetr – externí expozimetr (nebo jeho režim) na odražené měření ve velmi úzkém úhlu, řádově jednotky stupňů; umožňuje přesně zaměřit jeden konkrétní detail scény i na dálku – externí expozimetr (nebo jeho režim) na odražené měření ve velmi úzkém úhlu, řádově jednotky stupňů. Umožňuje přesně zaměřit jeden konkrétní detail scény i na dálku.
Dopadající (incident) měřeníDopadající (incident) měření – měří světlo dopadající na scénu, ne odražené od ní; nezávisí na barvě ani odrazivosti objektu, dělá se přímo u fotografovaného objektu – měří světlo dopadající na scénu, ne odražené od ní. Nezávisí na barvě ani odrazivosti objektu, dělá se přímo u fotografovaného objektu.
Difuzní nástavecDifuzní nástavec – bílý kryt na čidle externího expozimetru pro dopadající měření (nejčastěji polokoule, tzv. invercone, nebo plochý kotouček pro směrovaný světlo). – bílý kryt na čidle externího expozimetru pro dopadající měření (nejčastěji polokoule, tzv. invercone, nebo plochý kotouček pro směrovaný světlo).
Zonální měřeníZonální měření – opakované bodové měření víc míst scény (stíny, světla, střední tóny) a rozhodnutí o expozici na základě rozdílů mezi nima v EV; historicky spojené se Zone Systemem, dodnes běžné ve studiu a u velkoformátové fotografie – opakované bodové měření víc míst scény (stíny, světla, střední tóny) a rozhodnutí o expozici na základě rozdílů mezi nima v EV. Historicky spojené se Zone Systemem (viz níž), dodnes běžné ve studiu a u velkoformátové fotografie.
FlashmetrFlashmetr – expozimetr rozšířený o schopnost změřit krátký záblesk blesku; používá se hlavně u manuálních studiových blesků bez TTL komunikace s tělem – expozimetr rozšířený o schopnost změřit krátký záblesk blesku. Používá se hlavně u manuálních studiových blesků bez TTL komunikace s tělem.
Histogram – graf, kterej ukazuje, kolik pixelů na fotce má jaký jas, od černé po bílou. Základní nástroj, jak si na foťáku zkontrolovat, jestli je expozice v pořádku.
Dynamický rozsah – rozpětí jasů od nejtmavšího po nejsvětlejší místo, který ještě zvládne zachytit scéna, oko nebo snímač. Udává se v EV.
Přeexponování / podexponováníPřeexponování / podexponování – fotka je zbytečně světlá, respektive tmavá, oproti tomu, jak scéna doopravdy vypadala. V krajním případě vzniknou přepaly (čistě bílá bez kresby) nebo podpaly (čistě černá bez kresby) – fotka je zbytečně světlá, respektive tmavá, oproti tomu, jak scéna doopravdy vypadala. V krajním případě vzniknou přepaly (čistě bílá bez kresby) nebo podpaly (čistě černá bez kresby).
HDR (High Dynamic Range) – technika na zachycení scény s větším kontrastem, než zvládne jedna expozice: pořídíš víc snímků s různou expozicí a spojíš je (ručně nebo softwarem) do jednoho výsledku, kterej využije nejlépe exponovanou část každýho z nich.
AktinometrAktinometr – chemický přístroj z konce 19. století na hrubý odhad expozičního času podle tmavnutí testovacího papírku citlivého na světlo – chemický přístroj z konce 19. století na hrubý odhad expozičního času podle tmavnutí testovacího papírku citlivýho na světlo.
Sunny 16 – pravidlo pro odhad expozice za slunečného počasí bez měřáku: při cloně f/16 nastav čas na převrácenou hodnotu ISO.
TTL měření (through-the-lens) – měření expozice přímo skrz objektiv, ne samostatným okénkem na těle foťáku. Dnešní standard.
Zone System – systém Ansela Adamse a Freda Archera z let 1939–40 na rozdělení tónů scény do jedenácti zón a plánování expozice i vyvolávání podle toho, čemu chceš zachovat kresbu.

Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)

Expozice - 1. Expoziční základy
Expozice - 2. Měření expozice
Expozice - 3. Expoziční režimy
Expozice - 4. Dynamický rozsah a kontrast scény
Expozice - 5. Praktická expozice
Porozumění správné expozici