O co jde

Ostrost je první věc, podle který fotku posoudíš – a hned za ní se schovává pěkná řádka provázanejch věcí: jestli si foťák správně zaostřil, jak velkou má fotka hloubku ostrosti, jestli sis náhodou nerozhýbal ruku, a nakonec i to, jak moc jsi obrázek doostřil v počítači. Hele, když pochopíš, jak todle všechno spolu souvisí, přestaneš se ostrosti bát a začneš ji naopak používat jako nástroj, kterym fotku vyprávíš. Malá hloubka ostrosti ti oddělí hlavní objekt od otravnýho pozadí, velká zas prokreslí celou scénu od popředí až po horizont. V týhle kapitole si projdeme, jak clona, vzdálenost a ohnisko hloubku ostrosti ovlivňujou, jak funguje autofocus i ruční ostření, a proč se fotky i dneska na konec ještě doostřujou.

Slovníček pojmů

  • Rovina zaostření – místo v prostoru, kolmé na osu objektivu, kde se věci na senzoru zobrazí fakt ostře.
  • Zaostřovací vzdálenost – vzdálenost mezi fotoaparátem a rovinou zaostření, kterou nastavuje objektiv.
  • Clona (clonové číslo, f-číslo) – otvor v objektivu, co reguluje, kolik světla projde dovnitř; zároveň tvůj hlavní nástroj na řízení hloubky ostrosti.
  • Hloubka ostrosti (Depth of Field, DOF) – kus prostoru před a za rovinou zaostření, kde je rozostření na výsledné fotce ještě prakticky neviditelné.
  • Rozptylový kroužek (Circle of Confusion, CoC) – kroužek, na který se na senzoru zobrazí bod ležící mimo rovinu zaostření; jeho maximální přípustná velikost určuje hranici hloubky ostrosti.
  • Ohnisková vzdálenost – parametr objektivu v mm, co určuje zorný úhel a pořádně ovlivňuje hloubku ostrosti.
  • Hyperfokální vzdálenost – vzdálenost zaostření, při které je hloubka ostrosti největší možná a sahá od poloviny této vzdálenosti až do nekonečna.
  • Autofocus (AF) – automatické ostření; dělí se na aktivní (měří vzdálenost vysílaným signálem) a pasivní (vyhodnocuje kontrast obrazu).
  • Zaostřovací bod (AF point) – místo v záběru, kde fotoaparát hledá ostrost; počet a citlivost bodů se u přístrojů liší.
  • AF servo / prediktivní AF – režim, kdy fotoaparát průběžně sleduje pohybující se objekt.
  • Ruční ostření (Manual Focus, MF) – zaostřuješ sám, otáčením zaostřovacího kroužku, bez pomoci automatiky.
  • Back-button focus – přesunutí spouštění autofocusu ze spouště na samostatné tlačítko na zadní straně těla, aby ostření a expozice šly ovládat nezávisle na sobě.
  • Bokeh – jak vypadá a jak působí rozostřené pozadí; dané konstrukcí objektivu a tvarem clony.
  • Doostřování (Sharpening) – softwarový trik, co zvýrazní hrany, aby fotka subjektivně působila ostřeji.
  • Crop faktor – poměr velikosti senzoru vůči kinofilmovému políčku; ovlivňuje efektivní ohnisko i hloubku ostrosti.
  • Proostření – když ti fotoaparát nechtěně zaostří na pozadí místo na hlavní objekt.

Zaostření a hloubka ostrosti - proč to vlastně vzniká

Aby ti vyšla ostrá fotka, musí objektiv nasměrovat světelné paprsky z konkrétního bodu scény přesně na senzor tak, aby se tam zas sešly do jednoho bodu. Místu, kde se todle povede, se říká rovina zaostření – je vždycky kolmá na osu objektivu a rovnoběžná se senzorem. Cokoliv leží před ní nebo za ní, se na senzoru nezobrazí jako bod, ale jako malej rozmazanej kroužek – tzv. rozptylový kroužek. A čím dál je věc od roviny zaostření, tím je ten kroužek větší a rozostření výraznější.

Aby objektiv rovinu zaostření vůbec nastavil, musí uvnitř posouvat jednu nebo víc čoček. U ručního ostření to děláš ty sám, otáčením zaostřovacího kroužku, u autofocusu to za tebe odmakají motorky v objektivu nebo v těle foťáku.

Volba roviny zaostření je mimochodem i kompoziční rozhodnutí – tím, na co zaostříš, určuješ, co má diváka zajímat jako první. Říká se tomu selektivní ostření: zbytek fotky zůstane méně výraznej a nebude rušit pozornost.

Teď k tý hloubce ostrosti samotný. Z čistě fyzikálního hlediska je dokonale ostrá jen jedna jediná vzdálenost od objektivu – přesně rovina zaostření. V praxi si ale rozostření všimneš, teprve když je natolik velké, že ho oko na hotové fotce fakt rozezná. Hloubka ostrosti je proto definovaná jako rozsah vzdáleností, kde je rozptylový kroužek ještě tak malej, že si ho divák při běžném prohlížení fotky nevšimne. Jinak řečeno – hloubka ostrosti není žádná přesná technická hranice ani vlastnost napsaná v parametrech objektivu, ale dohoda o tom, co ještě považujeme za "dost ostré". A mimochodem, oblast za rovinou zaostření bejvá vždycky o kousek delší než ta před ní.

Protože jde o docela subjektivní věc, vymyslela se pro výpočty a stupnice na objektivech představa tzv. standardního pozorovatele – člověka se zdravým zrakem, kterej sleduje fotku o velikosti zhruba A4 ze vzdálenosti asi 38 cm a nerozezná na ní rozostření menší než čtvrt milimetru. Z tohohle předpokladu se pak dopočítá, jak velkej rozptylovej kroužek je ještě přípustnej přímo na senzoru – a tahle hodnota se váže na velikost senzoru, ne na to, jestli je foťák digitál nebo film. U plnoformátových těl (full-frame) i u kinofilmu vychází stejně, kolem 0,03 mm, protože jde o stejně velkou plochu. U menších APS-C senzorů (dnes běžné u levnějších a středních DSLR/bezzrcadlovek) to bejvá kolem 0,02 mm, a u malých senzorů kompaktů jen pár tisícin milimetru.

Z toho plynou dvě fakt praktický věci:

  • Hloubka ostrosti závisí na tom, jak velkou fotku máš a jak si ji prohlížíš. Fotka velikosti poštovní známky bude mít vždycky opticky větší hloubku ostrosti než tenhle samý záběr vytištěný jako billboard – u velkého zvětšení je totiž každé rozostření mnohem víc vidět. A stejně tak platí, že z menší vzdálenosti jsi na rozostření přísnější než z dálky. Tyhle dva vlivy se navíc často přirozeně vyruší – od velké fotky totiž sám odstoupíš, abys ji viděl celou.
  • Hloubka ostrosti závisí na velikosti senzoru. Menší senzor potřebuje větší zvětšení na stejnou výslednou velikost fotky, takže se na něm každé rozostření projeví silněji. Proto mívaj fotoaparáty s malým senzorem (kompakty, mobily) při stejném přepočtenym ohnisku a stejné cloně teoreticky menší hloubku ostrosti než foťáky s velkým senzorem.

Co drží ostrost v rukou - clona, vzdálenost, ohnisko a hyperfokál

Na místě, s foťákem v ruce, řídíš hloubku ostrosti prakticky třema věcma.

1. Clona. Je to jedinej z těch tří faktorů, kterej mění hloubku ostrosti, aniž by ti přitom zamíchal kompozici – proto je to nejpohodlnější páka, jak na to. Nízké clonové číslo (otevřená clona, třeba f/1.8) hloubku ostrosti snižuje, vysoké číslo (zavřená clona, třeba f/16) ji naopak zvyšuje. Je to čistě optická věc: při otevřené cloně jdou paprsky objektivem víc "rozevřené" a jakákoliv odchylka od roviny zaostření se na senzoru projeví jako velký rozptylový kroužek. Při zavřené cloně jdou paprsky blíž k sobě, skoro rovnoběžně, takže i výraznější odchylka vytvoří jen malý kroužek.

2. Vzdálenost k fotografovanému objektu. Čím dál je věc od foťáku, tím větší je hloubka ostrosti. A naopak – čím blíž se přiblížíš, tím je menší. Právě proto je u makrofotky tak zatraceně těžké udržet ostrej byť jen celej předmět – hloubka ostrosti se tam běžně počítá na milimetry až pár centimetrů.

3. Ohnisková vzdálenost objektivu. Čím delší ohnisko použiješ (čím víc si to přiblížíš zoomem nebo výměnou objektivu), tím menší bude hloubka ostrosti. Širokoúhlé objektivy naopak hloubku ostrosti přirozeně zvětšujou – to je jeden z důvodů, proč kompakty a mobily, který pracujou s krátkejma skutečnejma ohniskama, maj tak často "všechno ostré" i bez velkého zaclonění.

Všechny tři vlivy se můžou sčítat i rušit. Takže když chceš co nejmenší hloubku ostrosti (pěkně rozmazané pozadí), zkombinuj otevřenou clonu, delší ohnisko a přiblížení se k objektu. Když naopak chceš mít ostré úplně všechno od popředí po horizont (typicky u krajiny, architektury nebo interiéru), použij zavřenou clonu, širokoúhlé ohnisko a větší odstup.

Ještě jedna užitečná věc – velikost senzoru sama o sobě hloubku ostrosti nezmenšuje ani nezvětšuje izolovaně, v praxi se to vždycky projeví společně s tím, jaké ohnisko a jakou vzdálenost musíš s daným typem foťáku použít, abys dosáhl stejné kompozice. Foťáky s menším senzorem (kompakty, mobily) potřebujou ke stejnému zabrání scény kratší skutečné ohnisko než foťáky s velkým senzorem, a kratší ohnisko hloubku ostrosti zvětšuje. Proto maj kompakty a mobily hloubku ostrosti opticky větší než zrcadlovky nebo bezzrcadlovky s velkým senzorem, i když by se čekal spíš opak.

A teď hyperfokál. Když potřebuješ mít na fotce ostré úplně všechno, od blízkého popředí až po nekonečno – typicky u krajiny, architektury nebo interiéru – nevyplatí se zaostřovat na nekonečno. Existuje totiž konkrétní bližší vzdálenost, na kterou když zaostříš, hloubka ostrosti sahá od poloviny této vzdálenosti až do nekonečna. Říká se jí hyperfokální vzdálenost a je to maximum, co z dané kombinace ohniska a clony vymáčkneš.

Příklad: zaostříš-li širokoúhlým objektivem při zavřené cloně na nekonečno, hloubka ostrosti může sahat třeba od 10 metrů do nekonečna. Ale když zaostříš na oněch 10 metrů (tedy na hyperfokální vzdálenost), hloubka ostrosti se posune a bude sahat už od 5 metrů do nekonečna – dostaneš tak zadarmo dalších pět metrů ostrého popředí.

Spočítat se to dá ze vztahu:

H = f² / (N × c)

kde f je ohnisková vzdálenost objektivu v mm, N je clonové číslo a c je hodnota rozptylového kroužku v mm (pro film cca 0,03 mm, pro běžné DSLR/bezzrcadlovky cca 0,02 mm). Vypočítanou hyperfokální vzdálenost stačí nastavit na zaostřovacím kroužku a hloubka ostrosti pak sahá od poloviny této hodnoty do nekonečna. Zní to jako věda, ale žádná není – v praxi se dneska hodí sáhnout po mobilní aplikaci nebo kalkulačce hyperfokální vzdálenosti přímo v hledáčku foťáku, takže vzorec počítat ručně ani nosit tištěné tabulky fakt nemusíš.

Hyperfokální ostření chce vysoké clonové číslo, a to s sebou nese delší expoziční čas – proto krajináři, co tuhle techniku běžně používaj, fotěj skoro vždycky ze stativu.

Autofocus a ruční ostření v praxi

Aktivní a pasivní autofocus

Automatické ostření funguje na dvou principiálně odlišných principech.

Aktivní autofocus vysílá směrem k objektu signál (dřív typicky infračervený nebo ultrazvukový) a z doby, za kterou se vrátí, odhadne vzdálenost – podobně jako sonar. Je hodně rychlý a funguje i za naprosté tmy, ale snadno ho zmate sklo, mříže nebo jiná překážka, nemá velký dosah a dneska se s ním v praxi setkáš jen výjimečně – u drtivé většiny moderních foťáků ho nahradil pasivní systém.

Pasivní autofocus naopak žádný signál nevysílá, ale analyzuje obraz, který vidí – hledá kontrastní hrany nebo vyhodnocuje fázový posun světla a snaží se najít polohu objektivu s maximálním kontrastem. Právě tenhle princip dneska v různých podobách (kontrastní, fázová i hybridní detekce) používá naprostá většina foťáků, od mobilu po profi zrcadlovku. Výhoda je, že funguje přes okno, mříže i nasazené příslušenství a nemá horní limit vzdálenosti. Nevýhoda je závislost na dostatečném kontrastu a světle – ve tmě, na jednolitých plochách bez hran (obloha, holá zeď) nebo na hodně tmavých objektech pasivní autofocus buď selže, nebo se hodně zpomalí.

Základní princip, na kterém pasivní autofocus stojí, je jednoduchý: potřebuje hranu. Pokud senzoru autofocusu neukážeš kontrastní hranu (třeba proto, že jsi zaostřovacím bodem mířil doprostřed jednolité plochy), systém nemá čeho se chytit a buď selže, nebo zaostří na něco jiného v okolí.

Zaostřovací body a jejich výběr

Moderní foťáky nabízej desítky až stovky zaostřovacích bodů rozmístěných po ploše záběru, případně automatické rozpoznávání obličeje nebo oka. Vybereš-li konkrétní bod, foťák ostří přesně tam. Necháš-li výběr na automatice, foťák sám odhadne, co je asi hlavní objekt – u portrétů to dneska s velkou spolehlivostí bejvá oko, díky chytrému rozpoznávání tváří a očí, které spoustu dřívějších problémů se "špatným" ostřením pořádně omezilo. I tak se hodí vědět, že reálná citlivá plocha zaostřovacího senzoru bejvá často o kus větší, než jak je zaostřovací bod zobrazený v hledáčku nebo na displeji – autofocus tak může chytit i hranu, která se ti zdá být těsně mimo vybraný bod.

Ostření za horšího světla

Pasivní autofocus potřebuje ke své práci dost světla a kontrastu, ve tmě a šeru se zpomaluje a nakonec úplně selže. Řešení je scénu "přisvítit" – foťáky proto bejvaj vybavené pomocným AF světlem, případně tuhle funkci přebírá připojený blesk. Světelnost objektivu tady hraje velkou roli: čím světelnější objektiv, tím víc světla se dostane k ostřicímu systému a tím spolehlivěji a rychleji autofocus maká i za šera.

AF servo a sledování pohybu

Pro statické objekty stačí jednorázové zaostření: foťák zaostří po namáčknutí spouště a v tom zaostření zůstane. Pro pohybující se objekty (sport, zvířata, děti v pohybu) je lepší tzv. AF servo, neboli kontinuální ostření – foťák ostří průběžně po celou dobu, co držíš namáčknutou spoušť, a sleduje, jak se vzdálenost objektu mění. Pokročilejší, tzv. prediktivní systémy dokonce odhadujou, kam se objekt v momentě expozice posune, a zaostření tomu přizpůsobí. I tak platí, že AF servo funguje nejlíp u objektů, co se pohybujou plynule jedním směrem, a selhává u nečekaných změn směru nebo rychlosti.

Ruční ostření

I s dobrým autofocusem zůstává ruční ostření (Manual Focus) nepostradatelné v situacích, kde automatika tápe: za šera, v protisvětle, u málo kontrastních scén nebo u objektů bez zřetelných hran. Typický příklad je makrofotka, kde je hloubka ostrosti tak malá, že autofocus často nenajde přesně tu hranu, kterou bys potřeboval (třeba oko hmyzu uprostřed spleti chlupů a stébel). Ruční ostření se hodí i tam, kde fotíš ze stativu sérii podobných předmětů ve stejné vzdálenosti – je zbytečné nechávat prostor pro chybu automatiky.

Uzamčení ostření a přeostření kompozice

Šikovná technika je zaostřit na hlavní objekt (typicky namáčknutím spouště), zaostření zamknout a teprve pak snímek překomponovat do finální podoby (tzv. zaostři–přeostři–exponuj). Tím zabráníš tomu, aby automatika zaostřila na pozadí jen proto, že hlavní objekt není uprostřed záběru. U hodně malé hloubky ostrosti si ale dej bacha – i mírné naklonění foťáku při přeostřování dokáže posunout rovinu zaostření tak, že se z ní vysune přesně to oko nebo detail, na který jsi původně mířil.

Back-button focus - rozděl si ostření a spoušť

Naprostá většina foťáků ti nechá napůl zmáčknutou spouští dělat naráz dvě věci - zaostřit i změřit expozici. To je pohodlný pro začátek, ale drhne to ve chvíli, kdy chceš mít obě věci pod nezávislou kontrolou. Řešení, který používá spousta zkušených fotografů jako svůj default, je přehodit spouštění autofocusu na samostatné tlačítko na zadní straně těla (obvykle značené AF-ON) - jde to přenastavit v menu skoro každýho dnešního foťáku.

Po přepnutí na tzv. back-button focus dělá spoušť už jen expozici, zaostřování visí čistě na palci na zadním tlačítku. Přínos je dvojí: u techniky zaostři-přeostři-exponuj stačí to zadní tlačítko prostě znovu nemáčknout, takže se ti zaostření nepřepíše, i kdyby sis dal na komponování na chvíli pauzu. A u sledování pohybujícího se objektu kontinuálním (servo) autofocusem můžeš palcem držet ostření spuštěný furt, zatímco ukazovák zmáčkne spoušť přesně v tom okamžiku, kdy chceš - aniž bys tím sledování ostrosti jakkoli přerušil.

Bokeh a práce s neostrostí

Kromě čistě technické role má hloubka ostrosti i silnou výrazovou funkci. Malou hloubkou ostrosti dokážeš hlavní objekt úplně oddělit od pozadí a nasměrovat pozornost diváka přesně tam, kam chceš. Kvalitě a vzhledu rozostřeného pozadí se říká bokeh – dobrý bokeh je hladký a příjemný, špatný bokeh se projevuje neklidnýma, ostře ohraničenýma skvrnama (často mnohoúhelníkového tvaru daného clonou). Kvalita bokehu závisí hlavně na konstrukci objektivu; obecně bejvá nejhezčí u objektivů s pevným ohniskem a širokou maximální clonou.

Při komponování s hloubkou ostrosti pomáhá představa tzv. obrazových plánů – popředí, středního plánu a pozadí. Rozhodnutí, který plán bude stoprocentně ostrý a jak moc rozostřit ty ostatní, je hlavní nástroj, jak fotce dodat pocit prostoru a hloubky, který jinak dvourozměrnému obrazu chybí. A zajímavost na konec – lidské oko hloubku ostrosti samo o sobě běžně nevnímá, vidí ostře jen na malé ploše, na kterou právě zaostřilo, zbytek scény vnímá periferně a bez detailů. Fotka proto dokáže zaznamenat najednou ostře celou scénu, což oko ve skutečnosti nikdy nezažije, a právě řízené rozostření vrací snímku přirozený dojem prostoru.

Při volbě pozadí pro portrét nebo detail s malou hloubkou ostrosti má smysl myslet na jeho barvu a tonalitu už při výběru stanoviště – jednolité, barevně kontrastní pozadí se rozostří příjemně, zatímco pozadí plné drobných světlých odlesků (listí, hladina, štěrk) se po rozostření často změní v neklidné skvrny.

Doostření na závěr - jak fotce pomoct v počítači

Ani technicky dokonale zaostřená fotka přímo ze senzoru nepůsobí lidskému oku dost ostře. Je to dané principem digitálního snímání – konečným rozlišením senzoru, interpolací barevných dat ze sousedních pixelů a případně i mírně rozostřujícím filtrem před senzorem. Proto se obraz na konec zpracování doostřuje.

Doostření (sharpening) je čistě matematická operace nad hotovým obrazem – dokáže zvýraznit kontrast existujících hran, ale nedokáže vytvořit žádné nové, dřív nezaznamenané detaily. Princip je jednoduchý: program najde v obraze hrany (místa prudké změny jasu nebo barvy) a v jejich bezprostředním okolí zvýší kontrast – tmavou stranu ještě ztmaví, světlou zesvětlí. Hrana pak subjektivně působí ostřeji.

Většina foťáků obraz mírně doostřuje už interně – u kompaktů a mobilů silněji, u profesionálnějších přístrojů decentněji. Je to logický, protože důkladné doostření by mělo přijít až jako poslední krok před tiskem nebo publikováním – je totiž nevratné a jeho ideální míra závisí na věcech, které foťák v momentě snímání vůbec nezná.

Na čem závisí správná míra doostření

  • Poměr rozlišení fotky k velikosti výstupu. Stejná fotka v plném rozlišení a zmenšená pro web potřebuje úplně jiné doostření – čím víc je obraz zmenšený nebo čím detailněji ho divák prohlíží, tím citlivěji se doostření projeví.
  • Způsob výstupu. Tisk (hlavně inkoustový) obraz mírně rozpíjí, takže snese, a často přímo vyžaduje, silnější doostření než zobrazení na obrazovce.
  • Obsah a záměr fotky. Krajina nebo architektura obvykle snese, a rovnou i chce, výraznější doostření, zatímco portréty a akty se často doostřujou jen selektivně (oči, řasy) nebo vůbec – aby nevynikly nedokonalosti pleti.

Základní nástroje doostření

Nejběžnější nástroj je filtr typu "Unsharp Mask" (doostřit), který nabízí tři klíčové parametry:

  • Míra (Amount) – o kolik procent se zvýší kontrast hrany. Vyšší hodnoty snadno vytvořej kolem hran nehezký světlý lem (tzv. halo), typický pro přeostřené fotky.
  • Poloměr (Radius) – jak široká oblast kolem hrany bude doostřením ovlivněná.
  • Práh (Threshold) – jak velký musí být rozdíl jasu mezi sousedními pixely, aby se vůbec počítaly za hranu. Nízký práh doostří i drobný šum, vyšší práh šum šetří a doostřuje jen skutečné hrany.

Univerzální nastavení neexistuje – vždycky je to kompromis mezi viditelným zostřením hran a nežádoucím zvýrazněním šumu nebo vznikem halo efektu.

Co doostření nedokáže

Doostření umí zvýraznit jen hrany, které v obraze fakt existujou. Nedokáže tedy opravit špatně zaostřenou fotku ani výrazně rozhýbaný snímek – tam hrany chybí úplně a filtr nemá co zdůraznit. U mírně rozostřených, jinak cenných záběrů můžeš zkusit agresivnější doostření jako záchranu, výsledek ale bude vždycky horší než správně zaostřený originál.

Tipy do praxe

  • Pro portréty s rozostřeným pozadím zkombinuj co nejotevřenější clonu, delší ohnisko a přiblížení se k objektu.
  • Pro krajinu a architekturu naopak zavírej clonu a zaostřuj na hyperfokální vzdálenost, ne na nekonečno – dostaneš tak maximální možnou hloubku ostrosti.
  • U portrétu vždycky ostři na oči – jsou to první místo, kam se divákův pohled upře, a jejich rozostření fotku prozradí nejvíc.
  • Pokud hlavní objekt není uprostřed záběru, zaostři na něj středním (nejcitlivějším) bodem, zaostření zamkni a teprve pak snímek překomponuj.
  • Za šera a v protisvětle, kde autofocus tápe, přepni na ruční ostření nebo zaostři na jiný objekt ve stejné vzdálenosti.
  • U makrofotky počítej s hloubkou ostrosti v řádu milimetrů až centimetrů a klidně zvaž ruční doostření přímo na místě.
  • Pohyblivé objekty foť s kontinuálním (servo) autofocusem a dost krátkým expozičním časem, ať se pohyb "nezamrazí" jen zaostřením, ale i časem.
  • Doostřuj vždycky až jako poslední krok úprav a s ohledem na to, kde a jak velká fotka nakonec bude zobrazená nebo vytištěná.
  • Při doostřování začínej s mírnýma hodnotama a kontroluj výsledek ve 100% zvětšení, ať odhalíš případné halo nebo šum.
  • Portréty a jemné textury (pleť, květiny) doostřuj selektivně, jen v místech, kde je ostrost fakt žádoucí.

Na co si dát bacha

  • Spoléháš na automatický výběr zaostřovacího bodu i v situacích, kdy hlavní objekt není uprostřed – foťák pak snadno zaostří na pozadí (proostření).
  • Ostříš na oblečení nebo jinou část těla místo na oči, hlavně při použití širokého zaostřovacího bodu u portrétu s malou hloubkou ostrosti.
  • Podceňuješ vliv ohniska a vzdálenosti na hloubku ostrosti – myslíš si, že ji řídí jen clona.
  • Fotíš krajinu se zaostřením na nekonečno místo na hyperfokální vzdálenost, čímž zbytečně přijdeš o ostré popředí.
  • Spoléháš na to, že rozmazaný nebo špatně zaostřený snímek "opraví" doostření v počítači – doostření umí zvýraznit jen existující hrany, ne je vytvořit.
  • Doostřuješ přehnaně, s vysokou mírou a velkým poloměrem, což vytváří rušivé světlé lemy (halo) kolem hran.
  • Doostřuješ celou fotku stejnou silou bez ohledu na obsah, tedy i místa, kde je to nežádoucí (pleť, oblaka, hladké plochy).
  • Podceňuješ klid ruky a rychlost pohybu objektu – i dokonale zaostřený snímek zůstane rozmazaný, když je expoziční čas moc dlouhý.

Zkrátka a dobře

  • Hloubku ostrosti řídíš třema hlavníma faktorama: clonou (nejpohodlnější nástroj), vzdáleností k objektu a ohniskovou vzdáleností objektivu.
  • Hloubka ostrosti je vždycky vztažená k výsledné velikosti a způsobu prohlížení fotky – není to pevný technický parametr, ale dohodnutá hranice přijatelného rozostření.
  • Pro maximální hloubku ostrosti (krajina, architektura) zaostřuj na hyperfokální vzdálenost při zavřené cloně; pro minimální hloubku ostrosti (portrét, izolace objektu) kombinuj otevřenou clonu, delší ohnisko a blízkost k objektu.
  • Autofocus dneska skoro výhradně pracuje na principu vyhodnocování kontrastních hran v obraze, proto potřebuje dost světla a kontrastu; v obtížných podmínkách je spolehlivější ruční ostření.
  • Digitální doostřování zvýrazňuje existující hrany, ale nedokáže opravit špatné zaostření ani rozhýbaný snímek – vždycky by mělo přijít až na konci úprav a s ohledem na výstupní formát.
  • Zvládnutí hloubky ostrosti a zaostřování patří k nejsilnějším tvůrčím nástrojům fotografa – posouvá fotky od pouhé dokumentace k záměrnému vyjádření prostoru a důrazu.
Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Ostření a hloubka ostrosti - 1. Zaostřování
  • Ostření a hloubka ostrosti - 2. Hloubka ostrosti
  • Ostření a hloubka ostrosti - 3. Doostřování
  • Ostření a hloubka ostrosti - 4. Praxe
  • Hloubka ostrosti
  • Perspektiva a kompozice - 6. Hloubka ostrosti