O co jde

Malý formát zahrnuje dneska celou škálu digitálních senzorů od nejmenších bezzrcadlovek až po plnoformátový profesionální těla - liší se hlavně tím, jak moc senzor "ořízne" scénu proti referenčnímu kinofilmu, a s tím i tím, na co se každej z nich nejlíp hodí. V tomhle modulu projdeme tři hlavní stupně - Micro Four Thirds, APS-C a full-frame - u každýho stejnym způsobem: odkud se vzal, kdo ho dneska dělá, proč se používá, a za co se u něj naopak platí.

Micro Four Thirds (MFT)

Odkud to je. Předchůdce, obyčejný Four Thirds systém, představili v roce 2002 na photokina společně Olympus a Kodak - byl to první pokus postavit zrcadlovkový systém úplně od nuly jako digitální, ne jako recyklaci starýho kinofilmovýho mountu, jak to dělali (a dodnes dělaj) skoro všichni ostatní výrobci. Jméno odkazuje jednak na formát senzoru 4/3 palce, jednak na poměr stran 4:3, kterej systém od začátku používal, na rozdíl od kinofilmovýho 3:2. V roce 2008 na tenhle základ navázali Olympus s Panasonicem systémem Micro Four Thirds - stejná velikost senzoru (17,3 × 13,0 mm), ale bez zrcadla a s kratší vzdáleností mezi bajonetem a senzorem, takže těla i objektivy mohly bejt výrazně menší a lehčí.

Kdo to dneska dělá. Olympus svou fotografickou divizi v roce 2021 prodal japonský investiční skupině a značka se přejmenovala na OM System - Panasonic dělá MFT dál nezávisle pod značkou Lumix. Jde o otevřenej standard, takže těla a objektivy od různejch výrobců jsou navzájem kompatibilní, na rozdíl od uzavřených mountů Canon, Nikon nebo Sony. Hlavní dva výrobci těl zůstávaj OM System a Panasonic, i když se standard postupně otevírá dalším - přidal se třeba GoPro s akční kamerou na MFT bajonet. Nejvyšší rozlišení mezi MFT těly dneska drží Panasonic Lumix GH7 s nativníma 25,2 MP - pixel-shift režim z něj dokáže dostat až 100 MP, ale to jen u nehybnejch scén ze stativu.

Proč se to používá. Crop faktor 2× zní na první pohled jako nevýhoda, ale u některejch žánrů je to výhoda zadarmo:

  • Teleobjektivy - 300mm objektiv na MFT dá stejnej zorný úhel jako 600mm na kinofilmu, ale fyzicky, váhou i cenou zůstává "jen" 300mm sklo. Proto je MFT oblíbenej u fotografů ptáků a divoký zvěře.
  • Makro - kratší skutečný ohnisko na stejnej záběr znamená větší hloubku ostrosti při stejný cloně, takže makrofotograf na MFT dostane víc hloubky ostrosti zadarmo.
  • Cestování - srovnatelná MFT sestava ušetří proti ekvivalentní full-frame sestavě zhruba 550-700 g, včetně menších (a levnějších) filtrů díky menší přední čočce objektivů.

Za co se platí. U širokoúhlejch objektivů je crop faktor 2× naopak nevýhoda - potřebuješ mnohem kratší skutečný ohnisko, a čím kratší ohnisko, tím složitější konstrukce bez výraznýho zkreslení. Typickej příklad je Olympus (dnes OM System) 7-14mm f/2.8 PRO, kterej má na 7mm nekorigovaně zkreslení kolem 7-8 %, řešený softwarovou korekcí v RAW. U mírnějších širokáčů (od 10mm výš) to problém není. K tomu ještě menší senzor znamená horší vysoký ISO, menší dynamickej rozsah a hůř dosažitelný rozostřený pozadí. Částečnou nápravu nabízí speed booster - adaptér, kterej mezi plnoformátovej objektiv a MFT tělo vloží optiku, co stáhne crop faktor z 2,0× na cca 1,4× a přidá zhruba 1 clonovej stupeň světla navíc (podrobně v modulu o příslušenství).

APS-C

Odkud to je. Jméno APS-C je ozvěna filmovýho formátu Advanced Photo System z roku 1996 (Canon, Fujifilm, Kodak, Minolta, Nikon) - dnešní senzory s originálním filmem nemaj nic společnýho, jen podobnou velikost. V ranné éře digitálních zrcadlovek byl senzor nejdražší součástka foťáku, a menší APS-C senzor byl jedinej ekonomicky rozumnej způsob, jak dostat zrcadlovku pod cenu běžnýho fotografa - první plnoformátová digitální zrcadlovka (Canon EOS-1Ds) přišla až v roce 2002. Rozměr se navíc mezi výrobci liší: Canon 22,2×14,8 mm (crop 1,6×), Nikon/Sony/Pentax 23,6×15,7 mm (crop 1,5×).

Kdo to dneska dělá. Na rozdíl od MFT tady nejde o jeden otevřenej standard, ale o čtyři firmy s vlastníma strategiema: Canon je jednička na trhu a drží APS-C jako vstupní segment pod full-frame; Fujifilm se vědomě rozhodl nikdy neudělat plnoformátový tělo a staví APS-C jako svou hlavní linii (nahoře nad ní skočil rovnou na medium format GFX); Nikon dělá APS-C mirrorless vedle Z těl; Sony do segmentu investuje míň novinek; Pentax/Ricoh drží K-mount DSLR jako prakticky jedinej výrobce, kterej se zrcadlovek nevzdal. Nejvyšší rozlišení má Fujifilm X-T5 s 40,2 MP, výrazně před Canonem R7 (32,5 MP) a Sony a6700 (26 MP) - u APS-C se navíc vyšší rozlišení řeší i jako kompenzace za menší senzor, protože dá aspoň o kus víc prostoru na ořez.

Proč se to používá. Vedle levnějších těl je klíčová věc kompatibilita s full-frame objektivy - u Sony (E-mount) a Nikonu (Z-mount) jde nasadit plnoformátový sklo bez omezení, tělo si samo dopočítá crop. U Canonu (RF-S) je to podobný, jen s tím, že vlastní RF-S nabídka objektivů je tenká, takže Canon v roce 2024 pustil na RF-S licenci Sigmě a Tamronu. Kdo dneska kupuje APS-C tělo s výhledem na budoucí upgrade na full-frame, může rovnou investovat do plnoformátovejch objektivů, který se ponesou dál.

Za co se platí. Plnoformátovej objektiv na APS-C tělo je zbytečně velkej, těžkej a drahej vzhledem k tomu, co menší senzor vůbec využije - stejná logika jako u MFT, jen v míň extrémní podobě. I tady funguje speed booster - stáhne crop faktor 1,5× na zhruba 1,05-1,08× a přidá stupeň světla navíc.

Full-frame (FF, kinofilm)

Odkud to je. Rok 1913, inženýr Oskar Barnack z firmy Leitz (pozdější Leica) sáhl po 35mm kinofilmu a pustil ho vodorovně místo svisle - vyšlo mu 24×36 mm, formát, kterej v roce 1925 prosadila Leica I jako celosvětovej standard. Digitální plnoformátová zrcadlovka (Canon EOS-1Ds) přišla až v roce 2002, dlouho zůstala drahou špičkou nabídky. Zlom přišel 16. října 2013, kdy Sony představilo a7 a a7R - první plnoformátový bezzrcadlovky s autofocusem a elektronickým hledáčkem. Canon a Nikon reagovali až po pěti letech (2018). Dneska je mirrorless u plnýho formátu jasnej standard - jedinou výjimkou zůstává Pentax, kterej dodnes drží DSLR jako racionální byznysové rozhodnutí pro svou menší, věrnou zákaznickou základnu.

Kdo to dneska dělá. Full-frame mirrorless dneska dělaj Canon, Nikon a Sony jako svou hlavní profesionální řadu; Pentax jako jedinej zůstává u DSLR (K-1 II). Nejvyšší rozlišení mezi plnoformátovejma těla drží čerstvě představenej Sony a7R VI s 66,8 MP - před ním to byl vlastní předchůdce a7R V s 61 MP, Canon EOS R5 Mark II má 45 MP.

Proč se to používá. Mirrorless tělo nemá zrcátko, takže může mít výrazně kratší flanži (16-20 mm vs. 44-46,5 mm u DSLR) - to umožňuje jednodušší konstrukci širokoúhlejch objektivů a rovnoměrnější dopad světla na senzor v rozích. Výsledkem je dneska nejlepší poměr šumu a dynamickýho rozsahu při daným rozlišení, nejmělčí dosažitelná hloubka ostrosti, skutečně širokej záběr bez extrémně krátkejch ohnisek, a nejširší nabídka objektivů na trhu vůbec.

Zajímavost: "objektiv blízko senzoru bez zrcátka" není žádnej novej vynález mirrorless éry - přesně tohle dělaly už dekády předtím hledáčkové (rangefinder) fotoaparáty, nejznámější Leica M (flanže jen 27,8 mm). Na filmu to byl čistej benefit (kompaktní, opticky jednoduchý širokoúhlý objektivy), na digitálu se stejná vlastnost stala problémem (barevný posuny u prvních digitálních Leic M8/M9), kterej musela Leica řešit speciálníma mikročočkama senzoru. Dnešní mirrorless je v podstatě znovuobjevení tý samý myšlenky, ale navržený pro digitál od začátku.

Za co se platí. Tahle konstrukční svoboda se v praxi většinou nepoužije na zmenšení objektivu, ale na lepší optiku - Canon RF 50mm f/1.2L je o 64 % těžší a 65 % delší než stará EF verze. Skutečnej rozdíl ve velikosti a váze mezi DSLR a mirrorless generací je proto hlavně u těla, ne u objektivů. K tomu vyšší cena těla i skel, horší dostupnost velký hloubky ostrosti (krajina, makro) než u crop formátů, a chybí "zdarma" teleobjektivová výhoda menších senzorů.

Tipy do praxe

  • Řešíš teleobjektivy nebo makro na rozumný rozpočet? Zvaž MFT - crop faktor 2× ti tam funguje ve prospěch.
  • Kupuješ APS-C tělo s výhledem na budoucí přechod na full-frame? U Sony, Nikonu i Canonu klidně investuj rovnou do plnoformátovejch objektivů.
  • Máš doma staré plnoformátové sklo a chceš mu dát druhej život na MFT nebo APS-C? Speed booster ti přidá stupeň světla i širší záběr.
  • Adaptuješ starší DSLR objektiv na nový mirrorless full-frame tělo? Díky kratší flanži to většinou jde přes jednoduchej adaptér, často i s autofocusem.

Na co si dát bacha

  • Nečekej od MFT nebo APS-C stejnej výkon při vysokým ISO nebo stejně mělkou hloubku ostrosti jako od full-frame - menší senzor má svoje fyzikální limity.
  • Neplet si crop faktor mezi výrobci APS-C - Canonovo (1,6×) není stejná velikost jako Nikon/Sony/Pentax (1,5×).
  • Neber "mirrorless = menší a lehčí objektivy" jako univerzální pravidlo - u rychlejch a prémiovejch skel to bejvá přesně naopak.
  • Neber "full-frame = automaticky líp" jako univerzální pravidlo - u teleobjektivů a hloubky ostrosti má naopak crop formát systémovou výhodu zadarmo.

Zkrátka a dobře

Malý formát dneska pokrývá tři citelně odlišný stupně - MFT s crop faktorem 2×, kterej dává zdarma delší dosah a víc hloubky ostrosti, ale trpí u širokoúhlejch objektivů a menšího senzoru; APS-C jako ekonomicky vzniklej kompromis mezi cenou a kvalitou, dneska rozdělenej mezi čtyři výrobce s různou strategií; a full-frame jako referenční formát s nejlepším poměrem šumu a dynamickýho rozsahu, kterej mirrorless revoluce (odstartovaná Sony v roce 2013) přiblížila konceptu, jakej desítky let předtím používaly hledáčkové Leiky. Volba mezi nima není otázka "co je nejlepší", ale co potřebuješ - dosah a přenosnost, cenu, nebo maximální kvalitu obrazu.

Slovníček pojmů

  • Four Thirds systém - digitální zrcadlovkový standard z roku 2002 (Olympus + Kodak), předchůdce MFT.
  • Micro Four Thirds (MFT, M4/3) - bezzrcadlovkový standard z roku 2008 (Olympus + Panasonic) se senzorem 17,3×13,0 mm a crop faktorem 2×.
  • Speed booster / focal reducer - adaptér s optikou, kterej mezi větší formát objektivu a menší senzor těla zkrátí efektivní ohnisko a přidá zhruba 1 clonovej stupeň světla.
  • APS-C - formát senzoru odvozenej jménem od filmovýho formátu Advanced Photo System (1996); rozměr se liší podle výrobce (Canon 22,2×14,8 mm, ostatní 23,6×15,7 mm).
  • RF-S / DX / E-mount APS-C - označení pro APS-C objektivy/těla v systémech Canon, Nikon a Sony.
  • Kinofilm (35mm, malý formát) - filmovej formát 24×36 mm, kterej v letech 1913-1925 vyvinul Oskar Barnack pro Leitz/Leicu; dnes referenční formát pro plnoformátový (full-frame) digitální senzory.
  • Flanže (flange distance) - vzdálenost mezi bajonetem a senzorem/filmem; u mirrorless bajonetů výrazně kratší než u DSLR.
  • Hledáčkový (rangefinder) fotoaparát - typ fotoaparátu, kterej zaostřuje přes samostatnej optickej mechanismus, ne skrz objektiv jako zrcadlovka; nikdy nepotřeboval zrcátko, proto měl odjakživa krátkou flanži.

Poznámka: čísla o aktuálně nejvyšším rozlišení u jednotlivých formátů (MFT, APS-C, full-frame) odpovídaj stavu v polovině roku 2026 - u techniky, co se vyvíjí takhle rychle, časem logicky zastaraj.