O co jde

Panorama se hodí vždycky, když se scéna nevejde do jednoho záběru ani při nejširším ohnisku, co máš k dispozici – typicky u rozlehlý krajiny nebo interiéru. Stejná technika ti pomůže i tehdy, když chceš víc rozlišení, než kolik nabízí samotnej fotoaparát: spojením víc snímků fakticky „přidáš" megapixely výsledný fotky.

Na první pohled to vypadá jednoduše – otočíš se kolem vlastní osy, vyfotíš záběry s mírným překryvem a zbytek necháš na softwaru. Je to pravda jen z části. Dnešní software si s panoramatem skutečně poradí, často ale za cenu nepříjemných deformací, chybějících kousků obrazu nebo pořádnýho ořezu. Když pochopíš princip, těmhle problémům předejdeš už při focení.

Proč to nejde jen tak slepit. Když se rozhlížíš kolem sebe (i nahoru a dolů), svět kolem tebe se jakoby promítá na vnitřek pomyslný koule. Fotka je ale vždycky plochá – stejně jako plochej senzor fotoaparátu. Musí se tedy udělat projekce z „koule" na „plochu", což je přesně stejnej problém, jakej řeší kartografové, když kreslí kulatou Zemi na plochou mapu. A různý způsoby týhle projekce se hodí pro různě široký záběry.

Běžný objektivy pracujou s takzvanou rectilineární (přímočarou) projekcí – jejich hlavní přednost je, že rovný čáry v prostoru zůstanou rovnýma čarama i na fotce, což čtenář fotky přirozeně čeká. Aby toho ale objektiv dosáhl, musí u širokoúhlejch záběrů dost natahovat obraz ke krajům. U dlouhejch ohnisek s úzkým záběrem to problém není, u širokoúhlejch objektivů se ale deformace stává hodně výraznou – a natažení obrazu v rozích s sebou nese i jejich viditelný ztmavení (vinětaci). Proto se rectilineární objektivy nevyrábí pro záběry širší než zhruba 120°. Rectilineární projekceRectilineární projekce – způsob zobrazení, kdy objektiv zachovává přímé linie jako přímky; mají ji drtivá většina běžných objektivů se ti tedy hodí pro panoramata do zhruba 120° záběru; když bys ji chtěl použít na širší panorama, objekty u krajů se extrémně roztáhnou a ztratí kresbu.

Pro panoramata od 120° až po plnejch 360° si vezmi cylindrickou projekci – taky drží rovný čáry rovný, ale potřebuje menší ořez a líp zachová relativní velikosti předmětů napříč celým panoramatem. Je to standardní volba u profesionálních panoramatickejch snímků, na svisle orientovaný panorama se ale nehodí. Software na sešívání fotek tyhle typy projekce obvykle nabízí jako volitelný nastavení.

Devět pravidel, jak nafotit podklady pro panorama:

  1. Nastav si nejširší možný ohnisko a přes celou sérii ho neměň.
  2. Foť v manuálním režimu – automatika by mezi jednotlivýma záběrama trochu měnila expozici a snímky by pak neseděly jasem; nastav expozici podle nejsvětlejšího snímku ze série.
  3. Nastav si ruční vyvážení bílé, ať se ti barevnost snímků nikam neposouvá.
  4. Zaostři a pak vypni autofocus, ať zůstane ostření u všech záběrů stejný.
  5. Pokud si můžeš vybrat objektiv, sáhni po tom s co nejmenším zkreslením a vinětací.
  6. Nepoužívej polarizační filtr – jeho účinek se při otáčení fotoaparátu mění, takže obloha nebo hladina vody by v jednotlivejch záběrech vycházely nerovnoměrně.
  7. Nech mezi sousedníma snímkama překryv kolem 20 % a drž se výraznejch bodů ve scéně.
  8. Otáčej fotoaparátem přesně vodorovně – jinak ti panorama vytvoří nechtěnej „rohlík". Pomůže stativ s kolmou středovou tyčí a pečlivě vyrovnanou hlavou, případně malá vodováha.
  9. Otáčej fotoaparátem kolem uzlovýho bodu objektivu (nodal pointu) – tak se tomu v komunitě fotografů běžně říká, i když technicky přesnější název je no-parallax point neboli vstupní pupila, se skutečným optickým uzlovým bodem objektivu to totiž nesouvisí. Jde o místo, kde sedí clona a kde se sbíhaj paprsky vstupující do objektivu. Jedině otáčením kolem tohohle bodu se vyhneš paralaxe, tedy vzájemnýmu posunu bližších a vzdálenějších předmětů, kterej dělá zdvojenou kresbu na hranách jednotlivejch snímků.

Dnešní telefony a fotoaparáty tyhle kroky z velký části automatizujou – panorama často vznikne rovnou za chodu, bez stativu a bez ručního nastavování. Pro běžný použití to naprosto stačí, ale esli chceš mít fakt čistý a technicky přesný panorama, je dobrý vědět, co se za tím softwarovým „sešíváním" vlastně odehrává.

Tipy do praxe

  • Digitální fotka tě nic nestojí – klidně experimentuj s úhly a překryvem, žádný plýtvání filmem ti nehrozí.
  • Panorama vždycky foť v manuálním režimu expozice, ostření i vyvážení bílé, ať na sobě snímky co nejlíp sednou.
  • Nech mezi záběry panoramatu překryv kolem 20 % a drž se výraznejch bodů ve scéně.
  • Pro panorama do 120° záběru počítej s rectilineární projekcí, pro širší záběry sáhni radši po cylindrický.
  • Dnešní software a chytrý telefony ti zvládnou automaticky sešití panoramatu – klidně to využij jako pomocníka, ale rozuměj principu, ať dokážeš opravit, co automatika zvorala.

Na co si dát bacha

  • Focení podkladů pro panorama v automatickým režimu expozice, ostření nebo vyvážení bílé – výsledkem jsou vidět švy mezi snímkama.
  • Polarizační filtrPolarizační filtr – Filtr, co potlačí odlesky a ztmaví modrou oblohu. Jeho efekt se v počítači nedá plně napodobit při panoramatu – způsobí nerovnoměrný ztmavení oblohy nebo vody napříč záběrem.
  • Otáčení fotoaparátem kolem středu stativu místo kolem uzlovýho bodu objektivu – vede ke zdvojený kresbě bližších předmětů.
  • Nedodržená vodorovná rovina otáčení při panoramatu, která ti do snímku vytvoří rušivě zakřivenej horizont.

Zkrátka a dobře

Kvalitní panorama stojí na manuálním nastavení fotoaparátu, správným překryvu snímků a otáčení kolem uzlovýho bodu objektivu – díky tomu se vyhneš paralaxe a nechtěnejm deformacím. Rectilineární projekce ti sedne do zhruba 120° záběru, širší panorama chce cylindrickou. Dnešní telefony a software si s tím většinou poradí samy za chodu, ale když rozumíš principu, dokážeš opravit, co automatika zvorala.

Slovníček pojmů

  • Panorama a sešívání snímků (stitch) – spojení víc fotek pořízených postupným otáčením fotoaparátu do jednoho širokýho záběru.
  • Projekce obrazuProjekce obrazu – způsob, jak se prostor kolem tebe (vnímaný jako „koule") promítne na plochej snímek – způsob, jak se prostor kolem tebe (vnímaný jako „koule") promítne na plochej snímek.
  • Rectilineární projekce – standardní projekce běžných objektivů, která drží rovný čáry rovný.
  • Cylindrická projekceCylindrická projekce – projekce vhodná pro panoramata se záběrem zhruba od 120° až po celejch 360° – projekce vhodná pro panoramata se záběrem zhruba od 120° až po celejch 360°.
  • Uzlový bod objektivuUzlový bod objektivu – bod, kolem kterého musíš otáčet fotoaparátem při snímání panoramat, aby se ti zákryt předmětů mezi snímky neposouval (nodal point) – zažitý, i když technicky nepřesný název pro bod (přesněji no-parallax point / vstupní pupila), kolem kterýho musíš fotoaparát při focení panoramatu otáčet, aby nevznikala paralaxa.
  • ParalaxaParalaxa – zdánlivej posun bližších a vzdálenějších předmětů vůči sobě při otočení fotoaparátu, kterej ti komplikuje spojování snímků – zdánlivej posun bližších a vzdálenějších předmětů vůči sobě při otočení fotoaparátu, kterej ti komplikuje spojování snímků.
Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Digimanie - Panoramatická fotografie