O co jde

Hodně lidí si myslí, že fotoaparát zaznamenává realitu věrně – a čím věrněji, tím líp. Ve skutečnosti se fotoaparát jen snaží napodobit, jak realitu vidí člověk, a ani to se mu nedaří úplně. Lidský oko má totiž mimořádný vlastnosti: v jedný scéně, na jeden pohled, dokáže rozlišit jas v rozsahu až 15 EV (jiný zdroje, co počítaj s postupnou adaptací zorničky a přepínáním mezi tyčinkama a čípkama v čase, mluvěj až o 18-20 EV) – v obou případech je to mnohem víc, než zvládne jakejkoli fotoaparát. A na spodní hranici citlivosti je oko podle vědeckejch studií schopný zaregistrovat i jedinej foton světla, i když k vědomýmu vjemu je potřeba, aby jich během zlomku vteřiny dorazilo víc najednou.

Důležitý ale je, že nevidí jen samotný oko – vidění je vždycky záležitost dvojice oko a mozek. Mozek do zpracování obrazu promítá naše zkušenosti, emoce i naučený vzorce, a právě proto někdy vznikaj optický iluze – rozdíl mezi tím, co je na scéně fyzikálně, a tím, co doopravdy vnímáme.

Iluze jasu a kontrastu. Mozek nevyhodnocuje absolutní jas, ale jas relativně vůči okolí. Stejně šedá plocha proto na tmavým pozadí vypadá světlejší než na světlým pozadí. Tenhle princip se dá ve fotce cíleně využít: světlý předměty na tmavým pozadí vyniknou a působí výrazněji a agresivněji, na světlým pozadí naopak splynou. Stejnou věc měj na paměti při úpravách fotek – posouzení jasu a kontrastu snímku vždycky ovlivňuje to, co ho v tu chvíli obklopuje na monitoru.

Podobně to funguje s barvama – bílej papír se nám jeví jako bílej, i když je ve skutečnosti nasvícenej barevným světlem, protože mozek tuhle „chybu" automaticky opraví na základě zkušenosti. Právě proto je ruční vyvážení bílé při focení v barevným osvětlení tak důležitý – fotoaparát na rozdíl od mozku žádnou takovou korekci sám neudělá.

Kognitivní a geometrický iluze. Mozek se v obraze snaží rozpoznat něco, co zná z reálnýho světa, a na to se pak soustředí. Odtud plynou zajímavý věci: obrázky s dvojím významem, kde každej uvidí jako první něco jinýho, nebo takzvaný paradoxní útvary jako Penroseho trojúhelník – geometrickej tvar, kterej ve skutečnosti existovat nemůže, protože jeho strany se zdánlivě spojujou tak, jak to v prostoru prostě nejde.

Do stejný rodiny patří i geometrický iluze založený na chybným odhadu hloubky prostoru – dvě stejně velký plochy můžou působit různě velký, když mozek jednu z nich vyhodnotí jako vzdálenější a „dopočítá" jí tak zdánlivě větší skutečnou velikost. Podobně fungujou iluze zakřivenejch čar na vzorovaným pozadí, nebo klasika se šipkama, kde stejně dlouhý úsečky se šipkama dovnitř nebo ven vypadaj opticky různě dlouhý.

Pro tebe jako fotografa je hlavně důležitý tohle: statický optický iluze se daj ve fotce a grafice cíleně použít, aby vznikl zajímavej, neotřelej efekt – ale stejně snadno ti vzniknou neúmyslně a jenom diváka zmatou. Když znáš základní principy, poznáš, kdy scénu takhle využít ve svůj prospěch, a kdy se naopak matoucímu efektu radši vyhnout.

Tipy do praxe

  • Při úpravě fotek pamatuj, že vnímání jasu a kontrastu ovlivňuje okolí snímku – posuzuj je proto vždy v kontextu, ve kterym se fotka doopravdy zobrazí.
  • Chceš-li ve fotce cíleně použít optickou iluzi, přemýšlej, jakej objekt nebo motiv mozek diváka rozpozná jako první.

Na co si dát bacha

  • Posuzování jasu, kontrastu nebo barevnosti snímku bez ohledu na okolní kontext – vede k tomu, že si vlastní práci při úpravách vyhodnotíš špatně.

Zkrátka a dobře

Fotoaparát se jen snaží napodobit, jak realitu vidí člověk – a ani to se mu úplně nedaří, protože lidský oko a mozek zvládaj mnohem víc (v rozsahu jasu i v citlivosti), než jakejkoli senzor. Mozek navíc vyhodnocuje jas a barvy relativně vůči okolí, ne absolutně, a aktivně v obraze hledá něco známýho – proto vznikaj optický iluze. Statický iluze (jasové, kognitivní i geometrický) můžeš ve fotce cíleně využít pro zajímavej efekt, nebo se jim naopak vyhnout, aby diváka jen nemátly.

Slovníček pojmů

  • Optická iluzeOptická iluze – jev, kdy oko a mozek vyhodnotí obraz jinak, než jak to fyzikálně opravdu je – jev, kdy oko a mozek vyhodnotí obraz jinak, než jak to fyzikálně opravdu je.
  • Kognitivní iluzeKognitivní iluze – iluze, co vzniká, když se mozek snaží v obraze rozpoznat něco známýho – iluze, co vzniká, když se mozek snaží v obraze rozpoznat něco známýho.
  • Geometrická iluzeGeometrická iluze – zkreslený vnímání délky, plochy nebo zakřivení čar, protože si prostor špatně odhadneme – zkreslený vnímání délky, plochy nebo zakřivení čar, protože si prostor špatně odhadneme.
Modul vychází z archivních článků (rozbaleno pro pořádek, ne pro čtení)
  • Digimanie - Optické iluze