O co jde

Velký formát je královská disciplína fotografie - nejmíň praktickej, nejpomalejší a dneska nejméně používanej ze všech, a přesně proto o něm stojí za to něco vědět. Skoro nikdo ho dneska nepoužije na běžný focení, ale je to formát, kterej stál u zrodu celý fotografie a pořád žije dál - jak v komerční praxi (viz modul o středním formátu), tak jako fascinující řemeslo samo o sobě.

Odkud to je

Formát se od malýho a středního liší jednou zásadní věcí - nefotí se na kotouč, ale na jednotlivý listy filmu (sheet film), každej zvlášť ve světlotěsný kazetě. Začíná zhruba u 9×12 cm a jde až po 8×10 palců (203×254 mm) a dál - nejběžnější jsou 4×5 palce (102×127 mm, zhruba 15× větší plocha než kinofilm) a 5×7 palců (127×178 mm, zhruba 60× větší než kinofilm u toho většího).

Historicky je velkej formát ale spjatej s ještě starším a fascinujícím řemeslem - mokrým kolodiovým procesem (wet plate collodion), kterej v roce 1851 popsal Angličan Frederick Scott Archer. Skleněnou desku fotograf potáhl kolodiem (roztokem nitrocelulózy), pak ji v temný komoře namočil do dusičnanu stříbrného, čímž se stala citlivou na světlo - ale jen po dobu, co byla ještě mokrá. Deska se musela nabít do foťáku, vyfotit a hned vyvolat, ještě než zaschla - odtud jméno procesu. Tohle byl mimochodem dominantní fotografickej proces v letech 1851-1880 a ten, kterym vznikaly nejznámější fotky americký občanský války - Mathew Brady vyslal do pole přes 20 asistentů, kteří tahali s sebou celou mobilní temnou komoru na voze, protože jinak by desku nestihli zpracovat, než uschla. Fotografovanej člověk musel kvůli dlouhý expozici (4-10 vteřin) zůstat úplně bez hnutí - proto z tý doby neexistujou žádný akční záběry.

Kdo to dneska dělá

Ikonický historický těla a lidi, co je používali. Pár jmen, který stojí za znát:

  • Graflex Speed Graphic (od 1912) - americká lisovka (press camera) 4×5", kombinovala matnici view kamery s ohniskovou závěrkou pro rychlý focení z ruky. Byla to ta kamera fotoreportérů půlky 20. století - používali ji třeba Weegee, Margaret Bourke-White nebo W. Eugene Smith.
  • Linhof Technika (od 1900) - německá skládací view kamera, první opravdu kompaktní a přenosná svýho druhu, dodnes vyráběná (jako Linhof Techno pro digitální zadní stěny, viz modul o středním formátu).
  • Deardorff V8 (od 30. let) - americká view kamera proslulá řemeslným zpracováním, oblíbená u fine-art krajinářů - na 8×10 Deardorffu a podobnejch view kamerách vznikly nejslavnější krajiny Ansela Adamse z Yosemitu (třeba Clearing Winter Storm z roku 1937, nebo Thunderstorm, Yosemite Valley z roku 1949).
  • A jedno jméno navíc, český: Josef Sudek. Přišel v první světový válce o pravou ruku (amputace v rameni), a přesto se stal jedním z nejvýznamnějších fotografů 20. století, věhlasným jako "básník Prahy" - fotil na velkoformátový view kamery až do 12×16 palců. Foťák si opíral o klín, ovládal ho jednou rukou, a když to nešlo jinak, spoušť stiskl zubama.

Dnešní výroba je v rukou stejný středoevropský skupiny výrobců technickejch kamer, co jsme probírali u středního formátu (Arca-Swiss, Cambo, Alpa, Linhof, Sinar, Phase One) - jen tady se používaj v jejich původní roli, na skutečnej planfilm, ne s medium format zadní stěnou.

A skutečnej digitální velkoformátovej senzor? Extrémní vzácnost - LargeSense dělá jediný komerčně dostupný velkoformátový digitální zadní stěny na světě (LS45 pro 4×5 za 26-30 tisíc dolarů, LS911 pro 9×11" za 106 tisíc dolarů), obě navíc fungujou jako skenovací záda, ne klasickej plošnej senzor. Proto se velkej formát dodnes prakticky vždycky fotí na film a naskenuje - buď na flatbed skeneru (Epson V850/750), nebo profesionálně na bubnovým skeneru.

Mokrej kolodiovej proces navíc dneska zažívá renesanci - a někteří ho ženou do fakt extrémních rozměrů, i tady u nás. Ve Slovinsku dělá ultra-velkoformátový kolodiový negativy (40×50 cm, tři dny práce na jednu desku) Borut Peterlin, absolvent FAMU v Praze - hezkej vizuální příklad, jak "opravdickej" velkej formát vypadá. Ale největší, koho se mi podařilo dohledat, je přímo český nadšenec - Ivo Karas z Křižanova na Vysočině, kterej si během let vývoje vlastnoručně postavil čtyři kompatibilní kamery s maximálním formátem 100×100 cm (doslova metr čtvereční), což sám popisuje jako unikát i ve světovým měřítku - a podle dostupnejch informací je to fakt víc než Peterlinovejch 40×50 cm. Fotí ambrotypy (pozitivní obraz na postříbřeným skle) mokrym kolodiovym procesem, k tomu používá i historický objektivy - jeden dokonce z roku 1882. Vývoj u něj šel od kinofilmu přes střední formát až po velkej 13×18 cm a nakonec na tyhle vlastní obří kamery, co dneska fotěj metrový portréty na kolodium.

(Osobní poznámka autora: od pana Karase jsem si kdysi koupil zvětšovák a pár dalšího fotografického harampádí, který mi k tomu přidal - tímto mu ještě jednou děkuju.)

Proč se to používá

Jádro toho, proč se velkej formát dodnes používá (kromě fine-art a historickejch technik výše), je konstrukce technický (view) kamery - dva nezávisle pohyblivý rámy, tzv. standarty (přední standarta nese objektiv, zadní matnici nebo film), spojený měchem. Každá z nich se dá posouvat (rise/fall, shift) i naklápět (tilt, swing), a tahle nezávislost dává fotografovi kontrolu, jakou žádnej běžnej foťák s pevným tělem nikdy nemá:

  • Pohyby zadní standarty ovlivňujou hlavně perspektivu - typicky se tak opravuje sbíhání svislic u architektury.
  • Pohyby přední standarty ovlivňujou hlavně rovinu ostrosti, aniž by měnily perspektivu.

Díky Scheimpflugovu pravidlu (naklopením standart tak, aby se roviny objektivu, filmu a zaostření protly v jedný přímce) jde dostat ostrou i šikmo jdoucí rovinu scény, jaká by normální hloubkou ostrosti ostrá být vůbec nemohla - využívá se to u produktovky (ostrej celej stůl jdoucí do dálky i při otevřený cloně) i naopak u tvůrčího "zmenšeninovýho" efektu (tilt-shift). Komponuje se přitom na matnici, kde je obraz vzhůru nohama a stranově převrácenej - chce to chvíli zvyku.

A důležitá poznámka na závěr - nemusíš dělat obří kolodiový desky, aby to byl "opravdovej" velkej formát. Klasickej planfilm na technický kameře je pořád plnohodnotnej velkej formát, jen bez tý extra vrstvy historický chemie - stejný pohyby standart, stejná matnice, stejnej princip. Kolodium je fascinující extrém řemesla, ne podmínka, aby ses velkym formátem vůbec mohl zabejvat.

Za co se platí

Cena za tuhle kontrolu je enormní pomalost - komponování na matnici, měření expozice, výměna kazety s filmem, to všechno zabere klidně minuty na jeden jedinej záběr. K tomu těžká a objemná výbava, žádnej autofocus ani žádná automatika vůbec, a náklady, který se násobí s každym cvaknutím - list filmu, jeho vyvolání a pak ještě skenování, než z toho vznikne digitální soubor.

Tipy do praxe

  • Než sáhneš po velkym formátu, ujasni si, jestli fakt potřebuješ tu kontrolu nad perspektivou a rovinou ostrosti - je to úplně jinej způsob práce, ne jen "lepší" foťák.
  • U technický kamery používej pohyby zadní standarty na opravu perspektivy a pohyby přední standarty na řízení roviny ostrosti.
  • Chceš zkusit kolodiovej proces? Začni v malým měřítku - i ambrotyp velikosti běžný fotky vyžaduje mobilní temnou komoru a přesný časování.
  • Skenuj planfilm na flatbedu pro běžnou potřebu, na bubnovým skeneru teprve když fakt potřebuješ maximální detail pro velký zvětšeniny.

Na co si dát bacha

  • Neplet si formát filmu s rozlišením - větší formát neznamená automaticky víc megapixelů, znamená hlavně větší plochu a jemnější tóny.
  • Nepodceňuj váhu a pomalost práce s velkým formátem - není to náhrada za běžný foťák.
  • Nezaměňuj pohyby přední a zadní standarty - každá řeší jinej problém.
  • Nečekej, že si dneska koupíš rozumně dostupnej digitální velkoformátovej senzor - prakticky neexistuje, profesionálové proto sahaj po medium format zadní stěně (viz modul o středním formátu).

Zkrátka a dobře

Velkej formát je nejpomalejší a nejnáročnější, ale taky nejfascinujícnější formát fotografie - od mokrýho kolodiovýho procesu, kterym vznikaly fotky občanský války, přes ikonický lisovky a legendy jako Sudek nebo Ansel Adams, až po dnešní technický kamery s posuvama a naklopeníma standart. Skutečnej profesionální digitální senzor pro něj prakticky neexistuje, takže se dodnes fotí na film a skenuje - a nadšenci (i tuzemský, jako Ivo Karas) ho dneska ženou i do extrémů metrovejch kolodiovejch desek. Ať už jde o metrovej ambrotyp, nebo obyčejnej list 4×5 - velikost prostě ničím nenahradíš.

Slovníček pojmů

  • Planfilm (sheet film) - list filmu ve světlotěsný kazetě, používanej u velkýho formátu místo kotouče.
  • Mokrej kolodiovej proces (wet plate collodion) - fotografická technika z roku 1851 (Frederick Scott Archer), kdy se skleněná deska musí exponovat a vyvolat, dokud je ještě mokrá po nanesení kolodia.
  • Ambrotyp / tintyp - pozitivní obraz vzniklej mokrym kolodiovym procesem na skle (ambrotyp), nebo na tmavě lakovaný kovový desce (tintyp).
  • Technická (view) kamera - fotoaparát velkého formátu se dvěma nezávisle pohyblivými rámy (standartami) spojenými měchem.
  • Přední standarta - rám nesoucí objektiv u technické kamery.
  • Zadní standarta - rám nesoucí matnici (při komponování) nebo film/digitální zadní stěnu (při expozici).
  • Rise/fall, Shift, Tilt, Swing - čtyři základní pohyby standart (výškový posun, stranový posun, naklopení, natočení).
  • Scheimpflugovo pravidlo - princip, podle kterýho lze naklopením standart dostat ostrou i šikmo jdoucí rovinu scény.
  • Matnice (ground glass) - matné sklo v zadní standartě, na který fotograf komponuje a zaostřuje vzhůru nohama a stranově převrácenej obraz.