O co jde

Todle je nové, doplněné téma, který navazuje na základní moduly – nepochází ze starejch zdrojů jako zbytek báze, ale píšu ho rovnou pro tebe, na základě toho, co sám vím a co se v praxi fakt hodí. Základy jako clona, expozice, ohnisko, kompozice nebo blesk už máš probraný jinde, tady se k nim vracet nebudu – místo toho zajdeme trochu hlouběji a podíváme se, jak se ty základy prakticky použijou v pěti konkrétních žánrech: portrét, street fotka, sport, makro a noční obloha.

Každej žánr má totiž svoje vlastní pravidla hry, svoje typický problémy a svoje malý fígle, který se nikde jinde neučíš – dokud na ně sám nenarazíš a nezjistíš, že ti chybí. Cílem týhle kapitoly je, abys ty fígle znal dopředu a nemusel je draze platit zkaženejma fotkama. Neber to jako uzavřenej seznam všeho, co se dá o portrétu nebo sportu napsat – spíš jako startovní balíček praktickejch postřehů, se kterejma vyrazíš fotit a rovnou uděláš méně začátečnickejch chyb.

Slovníček pojmů

  • Catchlight – malý odlesk světla v oku fotografovaného člověka; dělá pohled živým, bez něj oči na fotce působí mrtvě a prázdně.
  • Zone focusing (zónové ostření) – technika, kdy ručně přednastavíš ostření na určitou vzdálenost a spoléháš, že se tam objekt v pravou chvíli objeví, místo abys čekal na autofocus.
  • Rozhodující okamžik (decisive moment) – pojem Henriho Cartier-Bressona pro ten zlomek vteřiny, kdy se gesto, světlo a kompozice sejdou v jeden dokonalej celek.
  • Kontinuální (servo) autofocus – režim ostření, kdy foťák průběžně sleduje pohybující se objekt a přizpůsobuje mu zaostření.
  • Sériové snímání (burst mode) – foťák při jednom stisku spouště pořídí rychle za sebou víc snímků, ze kterejch pak vybíráš ten nejlepší okamžik.
  • Panning – technika sledování pohybujícího se objektu foťákem při delším expozičním čase; objekt zůstane ostrej, pozadí se rozmaže do tahů a fotka získá pocit rychlosti.
  • Mezikroužky / makropředsádka – levnější příslušenství, kterým si uděláš z běžnýho objektivu makro bez nutnosti kupovat drahej specializovanej objektiv.
  • Poměr zvětšení – u makra číslo (třeba 1:1), který říká, jak velkej je obraz na senzoru vůči skutečný velikosti fotografovanýho předmětu.
  • Pravidlo 500 (respektive 300) – orientační vzorec pro nejdelší expoziční čas při focení hvězd, než se kvůli otáčení Země začnou kreslit jako čárky.
  • Světelné znečištění – rozptýlené umělé světlo měst a vesnic, který na obloze přebíjí slabé světlo hvězd a kazí astrofotku.
  • Bulb režim – nastavení závěrky, kdy zůstává otevřená tak dlouho, dokud držíš (nebo dálkovou spouští držíš) tlačítko spouště; hodí se pro expozice delší, než foťák normálně nabízí.
  • Ostření na nekonečno – ruční nastavení zaostřovacího kroužku na nejvzdálenější možnou rovinu zaostření; nutné u noční oblohy, kde autofocus nemá šanci fungovat.

Portrét

Portrét je možná nejstarší fotografický žánr vůbec a přitom je pořád nejtěžší ho zvládnout fakt dobře – ne proto, že by šlo o nějakou technickou vědu, ale protože fotíš člověka, a lidi jsou citliví na sebemenší detail na vlastní tváři.

Oči jsou vždycky střed pozornosti. Když má fotografovanej člověk hlavu natočenou tak, že jedno oko je blíž k foťáku a druhý dál, zaostři vždycky na to bližší. Je to logický – i při malý hloubce ostrosti (a o tý se bavíme v modulu Proč je fotka rozmazaná) je bližší oko víc v popředí, takže pokud by bylo rozostřený zrovna ono, celá fotka bude působit rozostřeně, i kdyby zbytek obličeje byl ostrej jak břitva.

Neméně důležitej je tzv. catchlight – ten malej bod odlesku světla v oku. Zní to jako maličkost, ale bez něj oči na fotce vypadaj skelně a mrtvě, jako by se do nich nikdo nedíval. Stačí, aby fotografovanej člověk stál tak, aby se mu do očí odrážel nějakej zdroj světla – okno, obloha, blesk, odrazná deska. Všimni si toho sám: portréty, co tě nejvíc chytnou, skoro vždycky maj v očích ten drobnej jiskřivej bod.

Světlo dělá u portrétu polovinu (ne-li víc) tý práce. Tvrdý polední slunce shora vrhá ošklivý stíny pod očima, pod nosem a pod bradou a nikomu to nesluší. Mnohem lichotivější je měkké, rozptýlené světlo – zataženej den, stín stromu, otevřené dveře do místnosti, nebo prostě začátek či konec dne. A když už mluvíme o čase, zlatá hodina (chvíle krátce po východu a před západem slunce) je pro portréty ideální – světlo je nízké, teplé a měkké, stíny dlouhé, ale ne tvrdé. Detailně se světlu věnuje modul Světlo dělá polovinu práce, tady stačí vědět, že u portrétu je volba světla první a nejdůležitější rozhodnutí, ještě před tím, než vůbec zvedneš foťák k oku.

Pozadí a jeho oddělení je druhá klíčová věc. Chceš, aby pozornost diváka šla přímo na obličej, ne na popelnici nebo poutač v pozadí. Řešení je kombinace – vyber si čistší pozadí už při výběru místa a k tomu použij menší hloubku ostrosti, ať se to, co zbyde, hezky rozostří. Jak přesně na to technicky (clona, ohnisko, vzdálenost), to najdeš v modulu Proč je fotka rozmazaná – tady jen připomenu, že pro portrét se nejvíc osvědčujou delší ohniska (klasika je něco kolem 85 mm u kinofilmového rámu), který navíc příjemně zploští perspektivu obličeje.

Komunikace s modelem je věc, na kterou začátečníci nejvíc zapomínaj, a přitom rozhoduje o výsledku minimálně stejně jako technika. Fotografovanej člověk, kterej je nervózní nebo neví, co má se sebou dělat, to je na fotce vidět na sto honů – ztuhlej úsměv, křečovitě položený ruce, nejistej pohled. Tvůj úkol není jen "zmáčknout spoušť", ale hlavně dát člověku jasný, konkrétní pokyny: "nakloň hlavu mírně doleva", "podívej se támhle za mě", "uvolni ramena", "zhluboka se nadechni a vydechni". Konkrétní instrukce fungujou mnohem líp než obecný "usměj se přirozeně" – to nikdo neumí na povel. A klidně si s modelem povídej i mezi jednotlivejma snímkama, uvolní ho to a ty mezitím stihneš i pár fotek, kdy o tobě vůbec nepřemejšlí.

Street (pouliční) fotka

Street fotka je fotografování obyčejnýho, nezinscenovanýho života na veřejnosti – lidí, ulic, momentek, který se už nikdy nezopakujou. Je to žánr, kde technika hraje mnohem menší roli než postřeh, rychlost a odvaha.

Hned na začátku se sluší říct, že fotografování cizích lidí na veřejnosti má svoje právní a etický rozměr – co smíš vyfotit, co smíš zveřejnit a jak se k lidem chovat, to je celý na samostatnej modul Autorská práva a etika focení, mrkni tam, než se s foťákem vydáš mezi lidi. Tady se budeme bavit čistě o řemesle.

Zone focusing je asi nejužitečnější technická finta street fotografů. Princip je jednoduchej – ruční ostření předem nastavíš na konkrétní vzdálenost (řekněme tři metry) a zavřeš clonu natolik, aby ti hloubka ostrosti pokryla pěknej kus prostoru kolem tý vzdálenosti. Pak stačí čekat, až ti do tý zóny někdo nebo něco zajímavýho vejde, a zmáčknout spoušť – žádný čekání, až si autofocus najde hranu a doostří, žádný zpoždění. V rychlý, neopakovatelný situaci na ulici je tohle často jedinej způsob, jak vůbec dokázat zachytit ten pravej okamžik.

A o tom okamžiku – Henri Cartier-Bresson, jeden ze zakladatelů žánru, tomu říkal rozhodující okamžik (decisive moment). Je to ta zlomková chvíle, kdy se gesto člověka, světlo, kompozice a náhoda sejdou dohromady tak, že o vteřinu dřív nebo později by fotka byla úplně jiná, mnohem slabší. Street fotka je tak z velký části o trpělivosti – najdeš si dobrý místo (zajímavý pozadí, hezký světlo, zajímavou geometrii) a pak prostě čekáš, až se tam ten správnej okamžik odehraje. Zkušení street fotografové tomuhle říkaj "lov na scénu" – nejdřív vybereš jeviště, pak čekáš na herce.

Nenápadnost je výhoda. Velkej foťák s dlouhým teleobjektivem tě prozradí na sto metrů a lidi před ním přirozeně strnou nebo se odvrátí. Menší bezzrcadlovka, kompakt, nebo dokonce mobil ti naopak dovolí zůstat součástí davu, nikdo tě nebere jako hrozbu, a tak se chová přirozeně dál. Nejde o to schovávat se nebo fotit potajmu – jde o to nebýt rušivej element ve scéně, kterou fotíš.

Street fotka se navíc hodně prolíná s kompozicí – vrstvení popředí a pozadí (třeba postava v popředí a jiná scéna za ní skrz okno), využívání geometrie ulice (linie chodníků, rámování v průchodech a dveřích, opakující se vzory) dělá z obyčejný momentky silnej obraz. Kompoziční principy máš rozebraný v modulu Jak fotku srovnat, ať oko nebloudí – u street fotky je akorát musíš umět aplikovat bleskurychle, protože scéna se ti mění před očima.

Sport a akce

Sportovní a akční fotka stojí a padá na jedný věci – na zachycení pohybu ve zlomku vteřiny, kdy vypadá nejlíp. Tady se hodí opravdu dobře znát svůj foťák, protože na přemýšlení nad nastavením není při zápase ani vteřina čas.

Rychlá závěrka je základ, jak zastavit pohyb a dostat ostrej, jasnej detail místo rozmazanýho šmouhy. Jak přesně čas závěrky souvisí s expozicí a rozmazáním, to máš rozebraný v modulu o expozici – u sportu prostě počítej s tím, že potřebuješ citelně kratší časy než u běžnýho focení, protože sportovci se pohybujou desítkama kilometrů v hodině.

Kontinuální (servo) autofocus a sériové snímání jsou tvoji nejlepší kamarádi. Jednorázové zaostření nemá u pohybujícího se sportovce šanci – vzdálenost se mění každou desetinu vteřiny. Servo autofocus ostření průběžně přepočítává a drží se objektu, i když se přibližuje nebo vzdaluje. K tomu zapni sériový snímání (burst mode) – foťák při jednom stisknutí spouště vypálí několik snímků za sebou, a ty si pak z tý série vybereš ten nejlepší zlomek okamžiku (třeba přesně tu chvíli, kdy míč opouští nohu, nebo kdy je sportovec v nejvyšším bodě skoku).

Předvídání je stejně důležitý jako technika. Dobrej sportovní fotograf nekouká pořád jen do hledáčku – sleduje hru, zná pravidla a rytmus daného sportu, a tak tuší, kam se akce přesune ještě předtím, než se to stane. Zkus se dívat občas i mimo hledáček, vnímej, kde se staví útok, kam směřuje pozornost hráčů, a foťák zvedni až ve chvíli, kdy je jasný, že se tam něco zajímavýho odehraje. Kdo čeká, až něco uvidí v hledáčku, ten je vždycky o zlomek vteřiny pozadu.

Pozice a úhel hodně mění výsledek. Standardní pohled ze stání shora dolů scénu často zplošťuje a dělá ji nudnou. Nižší úhel – dřep, klek, nebo rovnou lehnutí na zem – většinou přinese mnohem dynamičtější záběr, protože se dostaneš blíž úrovni očí sportovce a pozadí (třeba obloha) hezky oddělí siluetu od okolí.

Na hřiště se blíž než k domácímu mazlíčkovi obvykle nedostaneš, takže dlouhej teleobjektiv nebo aspoň slušný přiblížení je pro sport skoro nutnost – detaily o objektivech a jejich volbě najdeš v modulu Objektivy – tvoje oči navíc.

A na závěr jedna kreativní technika navíc – panning. Místo zastavení pohybu ho naopak zdůrazníš: foťák sleduješ plynule spolu s pohybujícím se objektem při o něco delším expozičním čase, takže objekt zůstane relativně ostrej, zatímco pozadí se rozmaže do vodorovnejch tahů. Výsledek působí mnohem dynamičtěji než zamrazenej pohyb a dobře se hodí třeba na cyklisty, auta nebo běžce. Principy delší expozice a expozičního trojúhelníku, který za tím stojí, jsou vysvětlený v modulu o expozici – panning je jen jejich kreativní využití v praxi.

Makro

Makrofotografie je svět sám pro sebe – fotíš věci tak zblízka, že se z obyčejný kapky rosy nebo tykadla hmyzu stane celá kompozice. A právě ta blízkost s sebou nese specifický problémy, který u běžnýho focení vůbec neřešíš.

Hloubka ostrosti je u makra extrémně malá – klidně jen pár milimetrů. Je to přímej důsledek toho, jak moc blízko objektu fotíš, a princip za tím je vysvětlenej v modulu Proč je fotka rozmazaná. V praxi to znamená, že i drobný posunutí foťáku o centimetr dokáže rozhodnout, jestli bude ostré oko hmyzu, nebo jeho tykadlo o milimetr blíž k tobě.

Nemusíš si přitom hned kupovat drahej specializovanej makroobjektiv – slušnýho přiblížení dosáhneš i makropředsádkou nebo mezikroužky, který nasadíš na běžnej objektiv, co už máš. Rozdíly mezi jednotlivýma variantama a jejich výhody a nevýhody najdeš v modulu o objektivech.

Stativ, nebo aspoň fakt klidná ruka jsou u makra povinná výbava. Při takovým přiblížení se každej sebemenší chvěj ruky znásobí a hned je vidět na výsledný fotce jako rozmazání. Pokud stativ nemáš po ruce, opři se aspoň o něco pevnýho a zadrž dech v okamžiku spouštění.

Se stativem ale souvisí další věc, na kterou nováčci často zapomínaj – bezvětří. Venku, u rostlin nebo květin, stačí sebemenší vánek a stéblo nebo okvětní lístek se ti vykejve mimo tu tenoučkou hloubku ostrosti, kterou máš nastavenou. Nejlepší čas na venkovní makro bejvá brzo ráno, kdy je vzduch nejklidnější a navíc bejvá na rostlinách hezká rosa.

Světlo u makra platí stejný pravidlo jako u portrétu – difuzní, rozptýlené světlo je vždycky lichotivější než tvrdý přímý sluneční svit, kterej u malejch, lesklejch povrchů (křídla hmyzu, kapky vody) snadno vytváří rušivý ostrý odlesky.

A nakonec – ruční ostření se u makra často hodí víc než autofocus. Při tak malý hloubce ostrosti a tak blízko autofocus často neví, na co přesně se má chytit, a marně hledá kontrast, zatímco ty ztrácíš ten správnej okamžik. Zkušení makrofotografové proto často místo ostření objektivem raději jemně popojíždí s celým foťákem dopředu a dozadu, dokud se požadovaná rovina zaostření (třeba oko hmyzu) nedostane přesně tam, kam potřebuješ.

Noční obloha a astro

Astrofotografie je asi nejtrpělivější žánr ze všech – fotíš světlo, který je na cestě k tobě stovky až tisíce let, a přitom potřebuješ, aby ti ho na fotce nezničilo pár pouličních lamp z nedaleký vesnice.

Tmavá obloha bez světelnýho znečištění je základní podmínka. Čím dál od města nebo osvětlenýho sídla se dostaneš, tím víc hvězd uvidíš a tím kontrastnější bude výsledná fotka. Existujou i mapy světelnýho znečištění, kde si dopředu najdeš nejtmavší místa v okolí – vyplatí se do toho investovat čas ještě před tím, než vyrazíš s foťákem a stativem do tmy.

Pevnej stativ je tady naprosto nezbytnej – budeš totiž pracovat s dlouhejma expozicema v řádu vteřin, a sebemenší chvění foťáku ti celou fotku rozmaže.

Objektiv chceš širokoúhlej a světelnej – tedy s nízkým clonovým číslem (třeba f/1.8 nebo f/2.8), aby zvládl nasbírat co nejvíc toho slabýho světla hvězd za co nejkratší čas. K tomu přidáš vysoké ISO, protože i sebelepší objektiv na astro potřebuje citlivej senzor, jinak ti hvězdy na fotce prostě nebudou vidět.

Teď k tý nejdůležitější a nejvíc opomíjený věci – jak dlouho vlastně můžeš exponovat. Země se totiž pořád otáčí, a i když si to při pohledu pouhým okem neuvědomíš, na dostatečně dlouhý expozici se to hvězdám hezky pozná – místo bodů se z nich stanou krátký čárky. Orientační pomůcka, jak dlouhou expozici si ještě můžeš dovolit, než se tenhle efekt začne projevovat, se říká pravidlo 500: vezmeš číslo 500 a vydělíš ho ohniskovou vzdáleností svýho objektivu v milimetrech. Výsledek je maximální expoziční čas ve vteřinách. Takže třeba u širokoúhlýho 20mm objektivu vyjde 500 / 20 = 25 vteřin. U foťáků s menším, tzv. APS-C senzorem je potřeba počítat s crop faktorem, kterej efektivně ohnisko prodlužuje – proto se tam v praxi častěji používá přísnější pravidlo 300 místo 500, aby čárky nebyly na výsledné fotce vidět ani po přiblížení.

Ruční ostření na nekonečno je další nutnost – ve tmě autofocus prakticky nemá šanci najít žádnou hranu, na kterou by se chytil, a bude jen marně hledat sem a tam. Nejspolehlivější postup je přes živý náhled (live view) přiblížit na displeji nejjasnější hvězdu na obloze a ručně doostřovat, dokud není bod hvězdy co nejmenší a nejostřejší. Jakmile to najdeš, zaostřovací kroužek už nehýbej.

A na závěr jedna praktická drobnost, kterou spousta začátečníků podcení – samospoušť nebo dálková spoušť. I sebepevnější stativ ti totiž zachvěje samotné zmáčknutí tlačítka spouště prstem, a při expozicích v řádu vteřin se tohle chvění stihne projevit na fotce jako mírné rozmazání. Nastav si buď pár vteřin zpožděnou samospoušť, nebo použij drátovou či bezdrátovou dálkovou spoušť, ať se foťáku ani nedotkneš v momentě, kdy se spouští fotí.

Tipy do praxe

  • U portrétu vždycky komunikuj s modelem konkrétníma pokynama – "nakloň hlavu", "podívej se sem" – funguje to líp než obecný "usměj se přirozeně".
  • Portréty foť pokud možno v měkkým, rozptýleným světle nebo v zlatý hodině, tvrdýmu polednímu slunci se radši vyhni.
  • Na ulici si osvoj zónové ostření (zone focusing) – ušetří ti drahocenný zlomky vteřin, kdy by autofocus ještě hledal.
  • Street fotku fotografuj trpělivě – najdi si zajímavou scénu a počkej, až do ní vejde ten správnej element.
  • Ke sportu si zapni kontinuální (servo) autofocus a sériové snímání, jinak o rychlý okamžiky přijdeš.
  • Zkus u akční fotky sestoupit níž, blíž k úrovni sportovce – bývá to dynamičtější než klasickej pohled ze stání.
  • U makra fotograf brzo ráno, kdy je bezvětří a navíc bejvá na rostlinách hezká rosa.
  • Při makru radši popojížděj s foťákem dopředu a dozadu, než abys spoléhal na autofocus, kterej si u tak malý hloubky ostrosti často neví rady.
  • Na astro vyjížděj co nejdál od světelnýho znečištění a spočítej si dopředu maximální expoziční čas podle pravidla 500 (nebo 300 u APS-C).
  • Než začneš fotit hvězdy, doostři ručně přes živý náhled na nejjasnější hvězdu, a pak už zaostřovacím kroužkem nehýbej.

Na co si dát bacha

  • Zaostříš na vzdálenější oko místo bližšího, a portrét pak působí neostře, i když je zbytek fotky v pořádku.
  • Fotíš portrét v tvrdém poledním slunci a divíš se ostrým stínům pod očima.
  • Na ulici čekáš na autofocus místo přednastaveného ostření a ten rozhodující okamžik ti mezitím uteče.
  • Fotíš cizí lidi na veřejnosti bez ponětí o právních a etických hranicích – tomu se pořádně věnuje modul Autorská práva a etika focení.
  • Sportovní fotku fotíš s jednorázovým autofocusem místo kontinuálního, takže je pohybující se objekt často mimo ostrost.
  • U makra zapomeneš na vítr a divíš se, proč jsou rostliny na fotkách rozmazané, i když jsi stál naprosto klidně.
  • Na astro fotíš s příliš dlouhou expozicí bez ohledu na pravidlo 500/300, a hvězdy ti na fotce vyjdou jako čárky místo bodů.
  • Necháš u noční oblohy zapnutej autofocus a divíš se, že foťák furt jen bezradně hledá a nezaostří.
  • Zapomeneš na samospoušť nebo dálkovou spoušť u dlouhých nočních expozic, a i pevnej stativ ti tak nedokáže zabránit v mírném rozmazání.

Zkrátka a dobře

Každej žánr má svoje vlastní pravidla hry, i když všechny stojí na stejných technických základech, který už znáš z ostatních modulů. U portrétu rozhoduje práce s očima, měkký světlo a hlavně komunikace s fotografovaným člověkem. Street fotka je hlavně o trpělivosti, rychlosti (zónové ostření) a nenápadnosti, plus respektu k lidem, který fotíš. Sport potřebuje rychlou závěrku, kontinuální autofocus, sériové snímání a schopnost předvídat, kam se akce přesune. Makro tě donutí zpomalit, hlídat bezvětří a světlo a často víc věřit ruční práci než automatice. A noční obloha odmění hlavně trpělivost, tmu daleko od města a pochopení pravidla 500 (respektive 300), který ti řekne, jak dlouho ještě smíš exponovat, než se z hvězd stanou čárky. Nauč se v každym žánru vnímat tu jeho specifickou logiku a zbytek už je jenom o praxi – čím víc budeš fotit, tím rychleji ti tyhle postřehy přejdou do krve a přestaneš nad nima muset vůbec přemejšlet.